Přišel čas zvážit obrozenecké mýty? (Finrod Felagund)

Ačkoliv jsem se narodil v Praze, mám v České republice blízko především ke Královéhradeckému kraji, konkrétně ke Dvoru Králové nad Labem. Kdo do Dvora přijede v nynějších dnech na náměstí, zjistí, že kromě mariánského sloupu, radnice, stavebních strojů, rozkopané dlažby v důsledku masivní rekonstrukce centra města a všudypřítomného lešení se tam vyskytuje též prazvláštní kašna. Když cimrmanologové navrhovali postavit na pražském Malostranském náměstí sochu Járy Cimrmana místo někdejší sochy maršála Radeckého, publikum v divadle se tomuto návrhu smálo jako dobré recesi – a já jejich smích sdílím. Představte si ale situaci, že přijde někdo, kdo podobný návrh myslí smrtelně vážně. Vítejte ve Dvoře Králové nad Labem. Královédvorský rodák Václav Hanka, velký obrozenec a vlastenec, měl v polovině 19. století pocit, že Češi mají málo historických hrdinů a literárních památek, a stvořil technicky velmi zdařilý falsifikát dokumentu později známého jako Rukopis Královédvorský, který měl „objevit“ ve věži dvorského kostela. Masarykovi trvalo později mnoho let, než úspěšně prokázal, že jde o falsum – a i přesto obrozenecká ekipa měla velký problém toto akceptovat. Ačkoliv byl rukopis, jak bylo řečeno dříve, technicky velmi zdařilý, Hanku prozradil především styl, jakým byl psán. Hanka totiž popisoval – smyšlené – události století devátého očima člověka žijícího ve století devatenáctém. Stejně jako po bitvě u Slavkova nebyl mír mezi Francií a Rakouskem uzavřen v Bratislavě, protože žádná Bratislava tehdy nebyla, nýbrž v Prešpurku (maximálně tak v Pozsony či Preßburgu), neseděly ani reálie popisované Hankou v Rukopisu Královédvorském. Hrdinou jednoho z rukopisů byl právě Záboj, jehož sochu nechalo město zbudovat před několika lety na královédvorském náměstí nikoliv z recese, ale z vlasteneckého cítění. Co na tom, že falešné, hlavně, že naše. Bez ohledu na to, co si myslím o působení TGM v roli prezidenta první republiky (nehledě na můj názor na první republiku samotnou; naši pravidelní čtenáři nejspíš mé monarchistické choutky znají), velmi si cením jeho kariéru akademika a intelektuála, který stál před první světovou válkou jako hlas rozumu a racionality proti lidem jako byl Hanka nebo Jirásek, kteří dělali ze smyšlených pohádek českou historii. Ironií osudu se Masaryk nejen po své smrti, ale už za svého života, stal obětí podobných národovců, kteří z něj udělali zlaté tele. Obrozeneckých mýtů bylo naneštěstí víc, než jen pokud jde o ty nejviditelnější podvody typu Rukopisu Královédvorského či Rukopisu Zelenohorského. Jiráskovy Staré pověsti české, z nichž se udělala postupem času div ne učebnice dějepisu, stejně jako Proti všem, Psohlavci a podobné další knihy desinterpretovaly českou historii, vztah Čechů a Němců, zatajovaly existenci dvojjazyčného českého národa a prezentovaly smysl českých dějin v docela jiném světle, než do jakého patřil. Bohužel s národním obrozením tvorba takových mýtů neskončila. Troufám si tvrdit, že většina českých historiků, stejně jako učitelů dějepisu na školách o historii českého státu bohapustě lže, a co hůř, často o tom ani neví. Vztah Čechů k Rakousku-Uhersku v době jeho trvání, mírové dohody z konce první světové války s jejich důsledky, pravý charakter vyhlášení republiky 28. října (tedy pár intelektuálů podpořených legionáři si udělalo palácový převrat, který s pomocí mocností nepřátelských Rakousku-Uhersku vyšel bez jakékoliv masové podpory českého obyvatelstva), Benešova účast v Locarnu, život Konrada Henleina a vznik a charakter SdP, účast Beneše a jeho sekretáře Nečase na vyjednávání s Hitlerem před Mnichovem o předání území Německu výměnou za možnost vyhnat zbytek českých Němců do Říše a uznání Beneše jako suveréna ČSR, souhlas premiéra, jakož i zbytku československé vlády o odtržení pohraničí ještě před vznikem Mnichovské dohody, zahraničně-politický amatérismus československých elit, fakt, že Beneš v Londýně nebyl v čele uznané vlády v exilu ale jako soukromá osoba, se kterou Angličané nechtěli nic mít, protože koho mohl, toho podrazil, aby se pak v roce 1943 dal dohromady se Stalinem a výměnou za Stalinovo krytí při vyhánění německojazyčného obyvatelstva slíbil Stalinovi, že ČSR bude loajálním členem budoucího východního bloku. Ne Gottwald v roce 1948, ale Edvard Beneš už o pět let dřív přivedl Československo do bolševické záhuby a spárů východní říše. Týž Beneš po válce ukradl majetek Antonínu Baťovi, republice zcela oddané a věrné rodině Schwarzenbergů jakož i rodině Lichtenštejnů a mnoha dalším, tentýž Beneš, aniž by měl jakýkoliv legální mandát, odevzdal Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus, aby zaručil, že budou společné hranice mezi SSSR a Československem. Týž Beneš vydal desítky tisíc protikomunistických ruských emigrantů včetně žen a dětí Stalinově NKVD, týž Beneš stál za falešným obviněním a podlomením zdraví Vlasty Buriana. Týž Beneš způsobil během své vlády mnoho dalšího zla generální amnestií pro zločince, kteří vraždili německojazyčné obyvatelstvo, týž Beneš zakázal jiné než socialistické politické strany už v roce 1945 vytvořením „národní fronty“. Tento člověk se podle našich současných zákonů zasloužil o stát, po tomto člověku jsou pojmenovány mnohé ulice a mnohá náměstí v České republice, většinou ty, co patří k nejvýznamnějším. Slavnostně jsme zřídili Ústav pro studium totalitních režimů, aby tomuto bylo zakázáno zkoumat období mezi lety 1945-1948. Když nám někdo naši obrozeneckou pohádku zpochybní, Klaus, Bobošíková, Mach a další novodobí obrozenci vyrazí jako jeden šik chránit mýtus a legendu o hodných Češích, kterým se jen a jen ubližovalo. Už by bylo na čase vzít si pro jednou dobrý příklad z TGM a říct těmto mýtům jasné DOST. Na českých školách se dějepis dodnes učí jako předmět, ve kterém buď není dost času na probrání nejnovější historie, takže se o většině událostí 20. století mlčí, nebo se o historii otevřeně lže. Po druhé světové válce začalo být v civilizované části Evropy (rozumějte: ne u nás) moderní zkoušet vydávat společné učebnice dějepisu pro více zemí, nejlépe pro země, které byly kdysi znepřátelené. Aby taková učebnice mohla vzniknout a mohla i něco naučit, musí popisovat pravdu. Bohužel, u nás je stále zvykem považovat dějepis za propagandu národních úspěchů (často domnělých), a ne za soubor skutečností, které se doopravdy udály. Dokud se ale k nelichotivým částem našich dějin budeme chovat jako Turci k otázce arménské genocidy, budeme civilizačně přináležet spíše k tomu Turecku, než k Západu, u něhož bychom se rádi viděli. S radostí pozoruji, jak v posledních několika málo letech dochází k určitému posunu a zvyšování počtu lidí, kteří pátrají po pravdě místo po obrozeneckých báchorkách. Doufám jen, že nám kvůli opožděnému vymření generace Falmerů, Grebeníčků, Vlků, Streitů, Bobošíkových, Machů či Klausů neujede další taková šance, jakou byl za časů Edvarda Beneše Marshallův plán. Parlamentní volby z roku 2010 mi určitou naději dávají.