Proč se nezelenám (Luděk Frýbort)

    Přitekl jsem kdysi do Německa právě ve dnech, kdy se chystaly zemské volby v Porýní-Vestfálsku. Na zdech se tehdy objevily plakáty zcela nové strany, byl na nich zřít zelený strom, černě smrdící fabrika, kvetoucí slunečnice a krom toho ještě oznámení, že se nová strana chce zastávat přírody a veškerého životního prostředí. Že chce být jeho advokátem proti bezmyšlenkovitému a ziskuchtivému ničení. Musím říci, že mi to znělo sympaticky. Stačil jsem již sice postřehnout, že zhoubné civilizační jevy jsou v západoněmecké přírodě směšně nicotné ve srovnání s tím kataklyzmatickým stavem na druhé straně zadrátované hranice, ale přesto. Mám přírodu rád. Už ve škole mi říkávali »lesní muž«. Až jednou budu moci v této zemi volit, předsevzal jsem si, dám hlas těmhle Zeleným.
    Ale když jsem po čase opravdu měl svůj první volební lístek v ruce, zelený čtvereček jsem už v něm nezatrhl. V mém vztahu k přírodě se nezměnilo nic, ale přestal jsem se domnívat, že by měla zapotřebí právě těchto advokátů. Zato ostatní německá veřejnost jimi v krátké době byla dočista posedlá, zejména veřejnost mladá a intelektuální. Nové politické strany v Německu tu a tam vznikají a zpravidla zas brzy zanikají, ale ještě žádná neslavila takový úspěch a vzestup jako strana Zelených. Zelený názor se stal něčím víc než jednou z barev politického spektra: byl a dosud je vyznáním, bojovnou vírou, imperativním myšlenkovým proudem. Kdo chce být proti životnímu prostředí? Kdo je takový bídák, že by za třicet stříbrných od nějaké průmyslové lobby chtěl zaprodat přírodu? Po jistě chvíli váhání, vidouce ten netušený příliv sympatií pro zelenou věc, se i ostatní strany
daly jedna po druhé do cvalu, aby si stačily odít aspoň cípek toho roucha, které se bezpochyby stalo vše ovládající barvou sezóny.
    Bylo - a dosud zčásti je - velmi obtížné nezelenat se. Jako revolucionářský marxismus v letech dvacátých, tak přiznání k ekologismu se v západní současnosti stalo ne politickým názorem, nýbrž příkazem dne. Nezbytností v kruzích univerzitních, uměleckých, ba i protestantsky církevních. Kdo by si dovolil nezelenat se, hájit názor odlišný, není soupeř v diskusi, nýbrž lotr iškariotský: bud se musí se svou názorovou úchylkou skrývat, nebo ji obtížně a zpravidla beznadějně obhajovat před přísným soudem doby.
    Budiž. Vyznávám, že jsem pozorováním a srovnáváním věcí kolem sebe dospěl k názoru odlišnému, a jsem-li proto povolán před soud doby, chci před ním stát a svou při obhájit. Ne ani tak kvůli vám, naši západní proroci, jejichž bujně vyrašivší zelená bylinka mezitím zešedla všedností a začíná uvadle sklánět hlavu. Spíš vy, mládenci a panny v mé rodné zemi české, mě vyslechněte. Vy, kteří se zatím ještě mžouravě rozhlížíte v tom no¬vém světle svobody a hledáte svůj názor. A stejně jako já ve své první chvíli, jste v pokušení vzít za svůj ten, který je tak smělými a nekompromisními tahy načrtnut na západním ekologickém plakátu. Povím vám, proč se nezelenám.
    Zaprvé proto, co je snad ze všeho nejméně podstatné; ale znelíbila se mi zelená barva plakátů, jelikož se tak snadno, ochotně a s bouřlivým nadšením snoubívá s barvou rudou. Za celých těch deset let mezi svým vznikem a sametovým podzimem roku devětaosmdesátého nevynechal zelený duch doby příležitost, aby neprojevil příchylnost k rudému Východu a okázale si neobracel žaludek naruby nad vším západním, americkým, imperialistickým a kapitalistickým. Jeho ekologie byla výrazně třídní a dialektická; nenacházel chlupu dobrého na západním hospodářství, smradlavou a jedovatou katastrofu východně od Labe buď s pochopením omlouval, nebo neviděl. Zachmuřeně měřil obsahy škodlivých látek v rýnské vodě; na míle smrdící, i bez velkého měření zjevně jedovaté Labe se jeho citlivého srdce nedotklo. Když jednoho dubnového dne vyletěla do povětří černobylská elektrárna, nebylo mu to podnětem k zamyšlení nad sovětskou zchátralostí ani nad absencí jakéhokoliv ekologického cítění v sovětském bloku, nýbrž signálem k divoce fanatickému tažení proti západní jaderné technice. A nebylo ani vůbec třeba čehokoliv ekologického či životně prostředního, aby se zelený duch dal do běsnivého tance. Ochotně se zúčastňoval čehokoliv, hlavně že to bylo protizápadní: holubičkových pochodů, demonstrací proti NATO, proti návštěvě amerického prezidenta, proti stavbě civilních letišť... nikdo mu nebyl dost radikální, aby s ním nesympatizoval, až do těch uvězněných teroristů, nad nimiž si mohl oči vyplakat. Nad vězni na Bytízi a na Kolymě samozřejmě ne. Neříkám, že ekologické hnutí bylo ve všem všude taženo na vařené nudli z moskevské dezinformační centrály; domnívám se, že takový pytel blech bylo i sovětským mistrům konspirace těžko pochytat. Ale lecjaká akce a leckterý záchvěv zeleného srdce asi z té centrály inspirovány byly. Člověku s naší zkušeností bylo dosti zatěžko zelenat se v těch letech osmdesátých.
    Ale to, jak říkám, není nejpodstatnější. Ostatně se už dnes o tom nerado slyší a nerado mluví, protizápadní odnož zelené bylinky uvadla a byla decentně odstřižena. Jak také čas šel, mnohá mladistvá divokost se usadila, z někdejších sršatých mládenců se stali obtloustlí běloručkové s třaslavým podbradkem, političtí profesionálové nade vše milující své poslanecké platy. Ještě nosí své rozšmajdané tenisky a jiné atributy zeleného rituálu, ale už jim jsou zjevně nepohodlné. Ponecháme-li dějinám ještě pár let času, zarovnají i tuto krtinu, ze strany Zelených se stane plesnivoučká, všemi odrůdami osobních zájmů přetékající partaj, k nerozeznání od těch ostatních. Lze tušit, že radikálních skutků chtivá mládež se pak od ní odvrátí. Už se odvrací; radikální mládež nehledá Pravdu či Spravedlnost, ba ani Zdravé Životní Prostředí, nýbrž vystavení sebe samé na odiv, ukojení svých vlastních komplexů a rozličných nejistot nedozrálé dušičky. Je trochu kolem srdce lechtivo při pomyšlení, jakou novou blbinu si radikální mládež zase vymyslí.
    Pro to všechno bych se Zelenými ještě před soud času nešel. Ale jsem člověk pravicový; a zelená idea je nejen svou někdejší prosovětskou pomýleností, nýbrž i vším jiným hluboce levicová. Řeknete mi možná, že tohle starodávné dělení politického spektra je nepřesné a že se politický názor nalézá spíš na kruhu než na dvou koncích bidélka, jak jsem o tom ostatně i sám psal. Jistě. Je ale možno rozlišit názor revoluční a evoluční; a ztotožníme-li pravicovost s evolucí, již se na kruhu nenacházíme. Evoluční názor zjišťuje, že cokoli zralého, dobrého a vývojově vyššího má přijít nebo kdykoliv v dějinách lidstva přišlo, vždy mělo své kořeny ve stavu předešlém a vzniklo jejich rozvinutím. Názor levicový, revoluční, nevidí žádné kořeny. Nejvýš jakési shnilé a nepotřebné pahýly minulosti, jež je nutno odseknout, aby nepřekážely. Místo nich pak vsadit něco zbrusu nového, v květináči osvícených mozků vypučevšího, co bezpochyby vyroste v onen nový, lepší svět. Skoncovat s čímsi bývá nejhlasitějším heslem revolučních barikád; skoncovávání zpravidla překřičí všechny ostatní úmysly, osamostatní se a stává se samoúčelem, jediným cílem revoluce.
    Můžeme pomalu pozorovat, že revoluční idea je rostlinka neduživá. Rychle vyraší, a... a konec, uschne, k ničemu to nepřivedla, sama sebe udusila. Aspoň k ničemu kalému to nepřivede, úpadku po sobě zanechá vždycky dost. Tak dopadla již revoluce Echnatonova, takový byl výsledek revoluce jakobínské, o revoluci, s odpuštěním, Velké Říjnové ani nemluvě. O té sametové už teprve ne. Co má kladný výsledek, nebývá revolucí: je zcestné mluvit například o revoluci průmyslové. Ta byla vyvrcholením tisíciletého vývoje, žádný revolucionář ji nevyseděl, výstřelem z čehosi světu neohlásil. Proto byla úspěšná; proto je schopná dalšího vývoje a proto, pochopitelně, se ten vývoj nelíbí zastáncům názoru revolučního.
    Zelený duch je přízrak povýtce revoluční. Také on chce především cosi odstranit a s čímsi skoncovat. Shnilé kořeny odtít a na jejich místě zasadit živý strom nového, lepšího světa. Co všechno by zelený duch rád odstranil a co všechno na smetiště vyházel, netřeba vypočítávat. Od jaderných elektráren přes automobily až po lyžování na horské louce, protože vším, vším člověk ničí a hubí své životní prostředí. Recept má duch jediný: zakázat, znemožnit. Těžko soudit, co by zbylo z našeho živobytí, kdyby všechny své zákazuplné nápady prosadil. A jako všechny revoluce předešlé ani zelený duch se příliš nezatěžuje starostmi, jak by ten nový, lepší život měl vypadat a jakým chlebem se lidé v něm mají živit. Nejdřív, soudruzi, musíme zničit tadyhletu kontrarevoluční ohavnost; pak už se všechno nějak zařídí. Je nutno uznat, že na rozdíl od jiných revolucí zelený duch nikde své odpůrce nezavíral a nestřílel; ale jak jsem tak pozoroval rozličné divokou vášní zkřivené tváře v těch osmdesátých letech, nejsem si tak jist, co by se stalo, kdyby se mu podařilo někde získat většinu. Naštěstí je stále méně ochoty mezi lidem obecným následovat revoluční proroky, stále obtížnější je vést rozlícený dav s pěnou u huby na barikády. Dav má už koncem tohoto tisíciletí s barikádami své zkušenosti.
    Pravicový, evoluční princip je mnohem skromnější. Nic pro milovníky třísek, které lítají, když se kácí les. Neskýtá barvitou podívanou praporů, pod něž by bylo možno se vášnivě stavět, neduje do břeskných trub, neslibuje rázné a konečné vyřešení všech bolestí světa. Vyrůstá z kořenů tisíciletého vývoje a ví, že vývoj je záležitost pomalá, po klikatých cestičkách chodící. Že je možno zdokonalovat, ale sotva k dokonalosti přivést. Že neexistuje konečné dosažení cíle, po němž už si budeme jen navěky šťastně mědit v zemském ráji. Že každé revoluční odstranění čehokoliv je pouze zdánlivé a odstraněný neřád se nám vrátí zadními dveřmi znovu, ve znásobené podobě. Pročež, vidíme-li kde co zralého k opravě, musíme se chopit nářadí a s trpělivostí i řemeslným fortelem na opravě pracovat. Evoluce je věc dovedná, fortelná. Revoluce bývá dílem fušerů.
    Smrdí-li nám pod nos auta, nevede k ničemu je zakazovat; místo toho je ale možno vyvíjet motory, které nesmrdí. Máme-li obavy z rizik jaderné techniky, nesmíme ji ubíjet, nýbrž obezřetně a s využitím všech vědeckých poznatků její rizika snižovat. Bojíme-li se oteplení zemské atmosféry i všech jiných ohlašovaných konců světa, je záhodno pracovat k tomu, aby se atmosféra neoteplovala a konce světa nenastávaly. Máme k tomu prostředky i znalosti, jen je nesmíme zaměňovat za pádnou palici zákazů.
    Zazlívám vám, zelení braši, že se příliš nepářete s podrobnostmi. Ke všem ekologickým problémům dneška jsou známa čísla, fakta, vědecké výsledky; ale vy jich nedbáte a troubíte do světa ryčná, ale málo podložená proroctví. Zazlívám vám zadruhé, že si nezodpovědně hrajete s lidským strachem; že prosti všech zábran malujete neinformovaným lidem na zeď čerta záhuby, do níž se řítí, když nepoběží ve vašem houfu. Že se neštítíte nepravd a polopravd, v populární paklíček chatrně zabalených; že vám stejně jako žákům Leninovým účel světí prostředky. Zazlívám vám zatřetí, že nechcete vidět, když už teď vedou vaše ideje, jako vždy v dějinách revolucí, k pravému opaku zamýšleného zázraku: je věru nebezpečím pro svět spotřebovávání kyslíku a produkce kysličníku uhličitého, ale vy jste se upsali protijaderné vášni a pro ni se smíříte třeba s ohněm pekelným. Vytýkám vám začtvrté, že jste, navzdory své na odiv stavěné pokrokové levicovosti, spolek zpátečníků vidících svůj vzor v jakési mocně idealizované společnosti včerejška, kdy zdraví pastýřkové šťastně tančívali po rozkvetlé lučině. Jenže oni netančívali, víte; vedli život bedny, nezdravý a většinou krátký; a své životní prostředí ničili způsobem dnes nepředstavitelným. To oni vyholili naši krajinu a změnili ji v step; až doba poměrně nedávná ji znovu zalesnila. To oni zamořili evropský vzduch i půdu olovem a arzenem v důsledku primitivního hutnictví. To oni naplnili atmosféru zplodinami neomezeného pálení dříví. To se ví, nic jiného ani nemohli; ale je nesmyslné se dnes jejich životem inspirovat. Dědečkové ovšem žádná měření neprováděli, takže si dnes můžete myslet, že neměli ani žádné maléry s životním prostředím. Omyl, bratříčkové. Žvýkejte si svá zrníčka a hrajte si na Jana Cimburu, ale nedomnívejte se, že jste předvojem lidstva. Jste jeho poslední, poněkud utahanou vlečkou. Vytýkám vám zapáté, že živíte lidskou nevůli a sobectví předstíráním, jako by se sporné otázky daly odstranit přemístěním. Nestavte fabriku u mého domku, postavte ji u sousedova (jelikož u toho mého je vzácný biotop, to se ví). Nevedte dálnici kolem naší vesnice, vedte ji kolem Kotěhůlek. Nezakládejte městskou skládku u nás, sypte smetí za plot Novákovům. Vezete se na trakaři nejhorších lidských vlastností, drazí budovatelé čistých zítřků. Jako ostatně všichni ideologové, co jich svět kdy nosil. Vytýkám vám zašesté, že ve svém boji užíváte nečistých způsobů ukřičení, zesměšnění, bez všeho zkoumání protivníkových pohnutek jeho označení za bezcharakterního lotra a Jidáše. Pokuste se uznat, že váš ideový soupeř může mít stejně závažné důvody k svému smýšlení jako vy, a utkejte se s nimi, ne s osobou je¬jich nositele. A zazlívám vám konečně zasedmé, že pohrdáte principem demokratickým, když pokládáte většinu lidstva za stádo tupých oslů, sebe samy pak za nositele a majitele veškeré posvátné a nedotknutelné pravdy. Poohlédněte se, k jaké společnosti se tím spíš řadíte: zda k světu demokratické tolerance nebo k ajatolláhům a hisbolláhům.
    Dejte si říci, že nevytváříte žádný lepší, čistší svět. Je-li v něčem naděje našich potomků, tedy v myšlení tvořivém, aktivním, vývojovém, pravicovém. Ve stálém zlepšování toho, co je, ne v jeho zničení a nahrazení revolučním výmyslem. Jsem hluboce pře¬svědčen, že se vývoj nakonec prosadí: trvá již na tom lidském světě od konce třetihor a nebojím se, že by zrovna dneškem končil. Nevím, můžeme-li mu opravdu pomoci; ale aspoň bychom mu neměli překážet. Ani ideály beztřídní společnosti, ani čisté rasy, ani vzduchem se živící společnosti bez energie a bez průmyslové produkce.
To jsou tedy důvody, pro něž se nezelenám. A jsem-li pro ně odsouzen soudem doby, ani si z toho moc nedělám. Přijde doba jiná a ta dá za pravdu, jako vždy, principu tvůrčímu před principem zamezovacím. Již přichází, podíváme-li se pozorně. Před jejím soudem, troufám si tvrdit, mi nebude třeba se obhajovat.

(HANNOVER, 15.6.1995)   (ČESKÝ TÝDENÍK 1995, C. 54)