Richard Pipes - PÁD SOVĚTSKÉHO SVAZU

      ...Skupina profesionálních revolucionářů, která se chopila moci v Rusku v říjnu 1917,  považovala sama sebe za neochvějné realisty.  Těmi skutečně ve výběru prostředků byli. Avšak co se týče dlouhodobých cílů, byli nesmírnými utopisty. Rozhodli se nebrat zřetel na celé dějiny a zavrhli antropologii, ekonomiku a psychologii jako zbytečnou přítěž, která je bezvýznamná ve světě, jenž hodlali vybudovat na troskách minulosti. Věřili, že jim Marx poskytl nástroj k přetvoření člověka a společnosti. Začali bezohledně uplatňovat jeho program, neboť se domnívali, že svět existující po tisíce let byl jen pouhým odrazem světa, jaký by mohl být a jakým bude, až provedou jeho očistu od dědictví minulosti.

   Rozsah jejich utopismu - přesvědčení, že revoluce umožní vytvořit nového člověka s neomezenými možnostmi - je zřejmý z úryvku  Trockého díla Literatura a revoluce.  „Za komunismu," slibuje autor,  „začne  Člověk konečně žít v harmonii. Bude chtít ovládat nejprve zpola vědomé  a později i nevědomé procesy vlastního těla - dýchání, krevní oběh, trávení,  množení se,  a v rámci možností je podřizovat kontrole rozumu a vůle. [...] Lidský druh, liknavý homo sapiens, se znovu začne radikálně přetvářet a stane se svým vlastním přičiněním předmětem nejsložitějších metod umělého výběru a psychofyzického výcviku. [...] Člověk  si stanoví za cíl vytvoření vyššího sociobiologického typu, nadčlověka, chcete-li. [...] Člověk bude nesrovnatelně silnější, moudřejší a bystřejší. Jeho tělo bude harmoničtější, jeho pohyby rytmičtější, jeho hlas melodičtější. [...] Průměrný člověk dosáhne kvalit Aristotela, Goetha a Marxe. A za touto metou se objeví  další."

   Tuto vizi nenastínil  intelektuální snílek, ale bývalý velitel Rudé armády, člověk, který jednou definoval gilotinu jako přístroj, jenž „zkrátí člověka o délku hlavy".  Člověk  zodpovědný  za postřílení zajatých bělogvardějských důstojníků na Krymu i za vybudování prvních koncentračních táborů v sovětském Rusku. Jinými slovy, komunistický experiment mohl uspět nebo neuspět v závislosti na tom,  zda se  mu podaří vyrobit „nadčlověka" ovládajícího sama sebe. To je dlouhodobé a základní kritérium,  na jehož základě  musí být komunismus posuzován.  Pokud by režim nedokázal provést úplnou transformaci homo sapiens, všechny jeho ostatní vyhlídky by ztroskotaly.

   Velmi důležitou lidskou vlastností, jež vyžadovala změnu, byla hamižnost. Marx a Engels napsali roku 1848 v Komunistickém manifestu, že „komunisté mohou svou teorii shrnout v jedinou větu - zrušení soukromého vlastnictví". Takový krok byl dlouhodobě možný jen za předpokladu, že se lidé zbaví svých shromažďovacích pudů - pudů, které zakladatelé komunismu nepovažovali za vrozené instinkty, ale za zvyky vštěpované třídní společností.

   Cíle samozřejmě dosaženo nebylo. Ve skutečnosti nastal pravý opak. Homo sovieticus, jak se ukázalo, byl ještě hamižnější než jeho kapitalistický protějšek, neboť zboží a služby se staly v sovětském světě vzácnějšími a nedosahovaly odpovídajících kvalit. Z hlediska obyčejných občanů se život změnil v neustálý boj o základní potřeby. Marx přepokládal, že osvobodí lidstvo od závislosti na materiálních statcích. Opravdová svoboda pro něj znamenala nejen občanská a politická práva - ta charakterizoval Engels jako „zdánlivé" svobody - ale především  emancipaci od materiálních potřeb. Pouze v takové opravdu „svobodné" společnosti, zbavené touhy po vlastnictví, dokáže lidstvo využít všech svých možností. „V komunistické společnosti," předpovídal Marx ve své knize Německá ideologie, „společnost reguluje veškerou výrobu a tím mi umožňuje, abych mohl dnes dělat něco jiného než zítra - být  na honu dopoledne, rybařit odpoledne, chovat  dobytek večer, kritizovat po večeři - zkrátka, jak se mi zlíbí, aniž bych musel být lovcem,  rybářem, pastevcem nebo kritikem."

   Není třeba rozvádět, že v SSSR ani v ostatních komunistických zemích k ničemu podobnému nedošlo. Už roku 1920 si oddaný socialista Adolf Joffe stěžoval Trockému, že celá sovětská společnost je prostoupena chtivostí: „Shora dolů i zdola nahoru je to všude stejné. Na nejnižší úrovni je to pár bot a vojenská košile. Výše je automobil, železniční vůz, jídelna Rady lidových komisařů, bydlení v Kremlu nebo v hotelu Nacionál v Moskvě. A na nej vyšší úrovni, kde už je k dostání vše, jde o prestiž, vedoucí postavení a slávu."

   I kdyby komunisté dokázali eliminovat shromažďovací pudy u jedné generace, neměli ještě žádnou záruku, že další generace nesejdou z nastoupené  cesty. Proto  museli v rozporu s genetikou tvrdit, že získané vlastnosti je možné dědit, a proto Stalin podporoval lamarckistické „teorie" šarlatána  Lysenka. To byla skutečná Achillova pata marxismu - režim se totiž  nemohl natrvalo udržet, pokud by vlastnosti získané za vlády komunismu výchovou a nátlakem nebyly geneticky předávány dalším generacím; jinak by sovětští činitelé museli znovu a znovu vštěpovat občanům svoji víru a užívat donucovacích metod, čili popírat právě tu svobodu, která byla jejich konečným cílem.

   Avšak komunistická vize měla ještě jeden zásadní nedostatek. Svoboda podle ní znamenala rovnost - zrušení soukromého vlastnictví mělo mimo jiné odstranit společenské třídy a vykořisťování jedné třídy druhou.  Jak se ukázalo v praxi, již tento předpoklad v sobě obsahoval zárodek nové nerovnosti.

   Připravit lidi o majetek a zajistit, aby ho nedostali nazpět, vyžadovalo donucovací aparát a obrovskou byrokracii, obhospodařující zabavené statky. Tyto  kádry, tvořené jednotlivci s obyčejnými lidskými pudy, za svou práci požadovaly - a dostávaly - zboží a služby odpírané v nedostatkové ekonomice prostým smrtelníkům. Tak vznikl jev zvaný nomenklatura, vláda elity, jež  se  podobala carské šlechtě (dvorjanstvo). Žila zcela oddělený život od zbytku obyvatelstva, měla přístup k vlastním obchodům, restauracím, nemocnicím, rekreačním zařízením, sanatoriím a dokonce i hřbitovům. Ačkoli její postavení plně záviselo na vůli vlády, stalo se nakonec v podstatě dědičným.   Nomenklatura vznikla téměř okamžitě po bolševickém převratu v říjnu 1917 a vyvinula se  už začátkem dvacátých let  ve výraznou privilegovanou třídu. Stalin, pověřený vedením strany,  si záhy uvědomil, jaké  výhody by mohl jeho aspiracím přinést správní aparát, závislý výlučně na jeho osobě a vděčící za pohodlný život centru. Odboroví předáci,  jimž se tento jev příčil, protestovali  zbytečně. Dokonce i Lenin, který čas od času kritizoval rozmach sovětské byrokracie, označil protestující za „dělnickou opozici" a požadoval, aby byli vyloučeni ze strany. Nomenklatura tedy rychle rostla a sílila. V době rozpadu Sovětského svazu k ní patřilo zhruba 750 000 osob, kteří i s rodinami představovali 1,5 % obyvatel státu. Jejich existence byla v příkrém rozporu s komunistickým tvrzením, že Říjen vytvořil rovnostářskou společnost.

   Třetím důvodem neúspěchu komunismu byla iluze mezinárodní solidarity dělníků. Marx tvrdil, že příslušnost ke třídě přesahuje hranice státu a že dělníci stejně jako kapitalisté mají identické zájmy na celém světě. Slogan, jenž se poprvé objevil v Komunistickém manifestu a později byl přijat socialistickou i komunistickou internacionálou - „Proletáři všech zemí, spojte se1." - vyjadřoval tuto víru. Buržoazie prý záměrně propaguje jako  ideologii nacionalismus, aby zmařila bratrství pracujících tříd. Dělníci totiž žádnou vlast nemají.

   Opět se ukázalo, že skutečnost je zcela odlišná. Průmysloví dělníci v zemích s pokročilým sociálním systémem cítili  oddanost vůči svým státům, které jim poskytovaly nemálo výhod. V zemích třetího světa, pokud vůbec měly průmyslovou dělnickou třídu, cítili dělníci jen minimální sounáležitost se svými protějšky ve vyspělých zemích, protože v jejich očích  nevypadali o mnoho lépe než imperialistická buržoazie. Ve dvacátých  letech si všiml tatarský komunista Sultán - Galijev, že ruští dělníci v příhraničních oblastech nepovolují muslimům účast v sovětských  politických institucích, a vyvodil z toho závěr, že skutečný třídní konflikt nestaví proti sobě dělníky a buržoazii, ale  průmyslové národy proti málo vyvinutým. Tak Galijev vytvořil teorii, kterou později nezávisle na něm rozvinul Mao Ce-tung.   Skutečnost, že internacionalismus je mýtem, se jasně ukázala v létě roku 1914, kdy socialisté podpořili ve všech zemích své vlády. V roce 1920, kdy Rudá armáda táhla na Polsko, aby „osvobodila" polské pracující z područí statkářů  a kapitalistů, se k Leninovu údivu postavili lidé na stranu kapitalistů a proti sovětským osvoboditelům. Během druhé světové  války povzbuzoval Stalin své poddané, aby bojovali nikoli za komunismus, ale za matičku Rus. A německá vetřelecká armáda, jejíž vojsko se  skládalo více než z poloviny z komunistů a socialistů, poslušně vraždila sovětské třídní bratry ve jménu protisocialistické a protikomunistické rasové doktríny.

   Nacionalistické vášně zachvátily i komunistický blok, ať už se podíváme na Titovu Jugoslávii či na maoistickou  Cínu. Šarvátky mezi SSSR a Čínou, které se jednu dobu téměř změnily v ozbrojený konflikt, se točily kolem otázky, která země stojí v čele světového revolučního hnutí.

   Příčiny konečného zhroucení komunismu lze tedy shrnout do tří bodů: (1) nesprávné chápání lidské povahy, (2) nastolení nerovnosti za účelem dosažení rovnosti, (3) iluze o proletářském internacionalismu. Tyto tři aspekty odsuzovaly komunismus k zániku již od samého počátku. Jedinou otázkou bylo, kdy se tak stane. V Rusku jeho život prodloužila neslýchaná tvrdost ze strany vlády a legendární schopnost obyvatelstva snášet utrpení...