Richard Pipes - VIXI, PAMĚTI NEZAŘADITELNÉHO

…Nepochybně je pravda, že Reaganovy politické a ekono­mické ideje byly v určitých ohledech dost zjednodušené. Jednou jsem ho slyšel říkat, že kdyby se do Sovětského sva­zu rozeslal milion katalogů zásilkové společnosti Sears Roebuck, režim by se zhroutil. Nelze však ani popřít, že to byl velmi úspěšný prezident, který výrazně přispěl k zániku Sovětského svazu a rozpadu říše, tedy k událostem, které měly pro svět historický význam. Jak se stalo, že tenhle člo­věk, kterého vzdělanci pokládali za dobromyslného hlupá­ka, pochopil, že se Sovětský svaz zmítá v předsmrtných křečích, kdežto téměř všichni renomovaní „lékaři" nás ujiš­ťovali, že je naprosto zdráv?

Bylo to tím, že se Reaganovi dostávala ve velké míře jed­na cenná vlastnost: politický úsudek. Stejně jako všichni vel­cí státníci instinktivně věděl, na čem záleží a na čem nikoli, a co je pro jeho zemi dobré a co špatné. To je něco, co se nelze naučit. Jde o výjimečný povahový rys, s nímž se člo­věk musí narodit.

Vysvětlením však může být i něco jiného. Intelektuálové, kteří určují, co je komplikované a co primitivní, věnují vel­kou pozornost vytříbenosti idejí, jejich vnitřní soudržnosti, spíše jejich teoretické než praktické užitečnosti. Proto mají sklon nevidět reálný svět. Proč by jinak taková spousta inte­lektuálů podporovala socialismus a komunismus ještě dlou­ho poté, co byl neúspěch už zřejmý každému? Proč by věři­li, že když budou jako mantru neustále opakovat slovo „mír", zabrání válce? Proč by jich desítky tisíc demonstrova­ly kvůli tak nesmyslnému heslu jako „jaderná zima"? Intelektuálové se rádi nechávají unášet slovy, protože slova jsou jejich devízou. Našel jsem ve svých papírech poznám­ku, kterou jsem si udělal v sedmdesátých letech 20. století na nějaké konferenci: „Abyste mohli jednat se [sovětským] Ruskem, musíte být prosté mysli." Měl jsem tím na mysli, že SSSR je brutální systém, založený na síle a využívání stra­chu, ale maskuje se ušlechtilými ideály. To mátlo ušlechtilé mozky, nikoli však lidi žijící v drsném a zmítajícím se, fy­zicky reálném světě.

Protivníci Reagana obviňovali, že na zasedáních vlády pospává. Byl jsem na mnoha zasedáních Rady pro národní bezpečnost, a přesto jsem ho nikdy neviděl usnout. Jednou vypadal chvíli popleteně, a možná to lze zpětně přičíst na vrub začínající Alzheimerově chorobě, která ho postihla po odchodu z funkce. Většinu času však měl naprosto jasnou mysl. Je pravda, že kladl málo otázek a nechával si své ná­zory pro sebe. Přisuzoval jsem však toto chování jeho pev­ně ustáleným přesvědčením, jimiž nic nemohlo otřást. To, co říkali jeho poradci, ovlivňovalo buď prováděcí detaily, a ty ho nezajímaly, nebo jiné principiální záležitosti, v nichž byl neoblomný. Můj kolega se zúčastnil setkání Reagana a Helmuta Schmidta, které se konalo krátce před inaugurací. Německý kancléř půl hodiny Reaganovi kázal, že musí zmírnit antikomunistickou rétoriku a oživit politiku déten-te. Reagan to zdvořile poslouchal. Když Schmidt skončil,

Reagan se s ním nedal do diskuse, ale s úsměvem se ho ze­ptal, zda slyšel jeho oblíbenou anekdotu o Brežněvovi a je­ho sbírce aut.[1] Schmidta málem ranila mrtvice. Reagan k humoristické vložce však ještě něco dodal: „Nevykládejte mi, jak si mám počínat vůči Sovětskému svazu. Mám v tom naprosto jasno."

[1]Brežněv měl spoustu drahých, většinou zahraničních automobilů a jednou se jimi chlubil své matce: „No, mami, co tomu říkáš?" zeptal se jí. „Jsou nádherný, synu," odpověděla, „opravdu nádherný. Ale co když přijdou komančové a seberou ti je?" (Pozn. aut.)