Robert A. Henlein - HVĚZDNÁ PĚCHOTA

",,, Najednou jsem zjistil, že si přemílám diskusi v naší třídě při hodině dějepisu a morální filozofie. Pan Dubois hovořil o nepokojích, které předcházely rozpadu Severoamerické republiky, tenkrát v 20. století. Podle něj byly doby, těsně předtím, než se spláchly do kanálu, kdy takové zločiny jako Dillingerův, byly stejně běžné jako psí rvačky. Teror se nevyskytoval jenom v Severní Americe – taky v Rusku a na Britských ostrovech, stejně jako leckde jinde. Ale vrcholu dosáhl v Severní Americe krátce předtím, než se všechno rozpadlo na kusy. 

„Zákona dbalí lidé,“ říkal nám Dubois, „se téměř neodvažovali vstoupit v noci do veřejného parku. Riskovali by tím útok smečky dětí ozbrojených řetězy, noži, doma vyrobenými zbraněmi, obušky… zranění, přinejmenším, oloupení zcela jistě, celoživotní invalidita pravděpodobně – či dokonce smrt. 

Tak to šlo léta, rovnou k válce mezi rusko–angloamerickou Aliancí a čínskou Hegemonií. Vraždy, toxikománie, krádeže, útoky a vandalismus byly běžnou věcí. A nejen v parcích – tyto věci se děly také v ulicích za denního světla, na školních hřištích, dokonce i ve školních budovách. Ale parky byly tak nebezpečné, že se jim slušní lidé po setmění vyhýbali.“ 

Pokoušel jsem si tyhle věci představit na naší škole. Prostě to nešlo. Ani v našich parcích. Park byl místo pro zábavu, ne pro ubližování. A být v jednom z nich zabitej – „Pane Dubois, to oni neměli policii? Nebo soudy?“ 

„Měli mnohem více policistů, než máme my. A více soudců. Všechny přepracované.“ 

„Myslím, že to nechápu.“ Kdyby v našem městě udělal kluk něco jen z půlky tak špatného… no, on a jeho tatík by byli zmrskáni vedle sebe. Ale takový věci se prostě nestávaly. 

Pak mě pan Dubois požádal: „Definujte mladistvého delikventa.“ 

„Á, jedno z těch děcek – ti, co tloukli lidi.“ 

„Špatně.“ 

„Co? Ale v učebnici se říká –“ 

„Omlouvám se. Ve vaší učebnici toto opravdu stojí. Ale říkat ocasu noha ještě neznamená, že to je správné. Mladistvý 'delikvent' je protimluv, jenž dává klíč k jejich problému a jejich neschopnosti jej vyřešit. Vychovával jste někdy štěně?“ 

„Ano, Pane.“ 

„Propašoval jste je někdy do domu?“ 

,,Err… ano, pane. Nakonec.“ Byla to moje váhavost, která způsobila, že moje matka nařídila, že psi musí zůstat venku. 

„Aha, ano. Když vaše štěně udělalo chybu, rozzlobilo vás to?“ 

„Cože? No, ono přece nevědělo co a jak, bylo to jenom štěně.“ 

„Co jste udělal?“ 

„No, vynadal jsem mu, vymáchal mu v tom nos a naplácal mu.“ 

„Ono vám jistě nerozumělo ani slovo, že?“ 

„Ne, ale chápalo, že se na ně zlobím.“ 

„Ale právě jste řekl, že jste nebyl rozzloben.“ 

Pan Dubois měl iritující způsob jak člověka plést. „Ne, ale ono si muselo myslet, že se zlobím. Muselo se učit, ne?“ 

„Připouštím. Ale když už jste mu objasnil, že se to nedělá, jak jste mohl být tak krutý a ještě je uhodit? Řekl jste, že to ubohé zvíře nevědělo, že provádí něco špatného. Přesto jste mu způsobil bolest. Ospravedlňte se! Nebo jste sadista?“ Tenkrát jsem nevěděl, co to sadista je – ale znal jsem štěňata. „Pane Dubois, to musíte udělat! Vynadáte mu, takže ví, že je v průšvihu, vymácháte mu v tom nos, takže bude vědět, jakej průšvih myslíte, a naplácáte mu, takže si to příště zatraceně rozmyslí – a musíte to udělat hned! Potrestat ho pozdějc už není k ničemu, jenom ho popletete. I tak se z jedný lekce nepoučí, takže ho hlídáte, přistihnete ho znova a naplácáte mu ještě víc. Naučí se to hezky rychle. Ale jenom mu vynadat je plýtvání dechem.“ Pak jsem dodal: „Hádám, že jste štěně nikdy nevychovával.“ 

„Spousty. Teď právě vychovávám jezevčíka – vašimi metodami. Vraťme se k oněm mladistvým delikventům. Ti nejhorší byli v průměru o něco mladší, než jste vy v této třídě… a svoji kariéru začínali často ještě mladší. Nesmíme zapomenout na to štěně. Tyto děti byly často chyceny, policie jich každý den zavírala spousty. Dostaly vynadáno? Ano, často velice. Vymáchal jim v tom někdo nos? Zřídka. Noviny a úřední orgány často držely jejich jména v tajnosti – na mnoha místech to zákon pro zločince pod osmnáct let vyžadoval. Dostaly nasekáno? Rozhodně nikoliv! Mnoho jich nikdy nedostalo výprask ani jako malé děti, existovala rozšířená domněnka, že výprask nebo jakékoliv potrestání způsobující bolest, působí dítěti trvalou psychickou újmu.“ 

(Napadlo mě, že můj otec o týhle teorii v životě neslyšel.) 

„Tělesné tresty ve školách byly zakázány zákonem,“ pokračoval pan Dubois. „Mrskání bylo jako rozsudek soudu uzákoněno jen v jedné malé provincii Delaware, a i tam jen za několik málo zločinů a málokdy používáno. Bylo to pokládáno za 'krutý a zvláštní trest'.“ 

Dubois uvažoval nahlas: „Nerozumím námitkám proti 'krutému a neobvyklému trestu'. I když by soudce měl být shovívavý, jeho výroky by měly zločince nechat trpět, protože jinak to není trest – a bolest je základní mechanismus, zabudovaný v nás během milionů let vývoje, jenž nás chrání tím, že nás varuje v okamžiku, kdy něco ohrožuje naše přežití. Proč by měla společnost odmítat takovýto vysoce vyvinutý mechanismus přežití? Nicméně bylo toto období zatíženo předvědeckými a pseudopsychologickými nesmysly. 

A k tomu 'neobvyklému', trest musí být neobvyklý nebo není k ničemu.“ Ukázal svým pahýlem na jinýho kluka: „Co se stane, když štěněti nasekáte každou hodinu?“ 

„A … asi se zblázní!“ 

„Pravděpodobně. Rozhodně je to ničemu nenaučí. Jak je tomu dlouho, kdy ředitel této školy naposledy musel na žáka použít rákosku?“ 

„No, nejsem si jistej. Asi dva roky. To děcko, co –“ 

„Na tom nezáleží. Je to dostatečně dlouho. Znamená to, že takový-to trest je natolik neobvyklý, aby byl významný, odstrašující a poučný. Zpět k oněm mladým zločincům – Pravděpodobně nebyli jako malé děti trestáni, zcela určitě nebyli za své zločiny zmrskáni. Obvyklý postup byl: za první přestupek varování vyhubování, často bez soudu. Za další přestupky trest vězení, leč často s odložením trestu a mladistvý propuštěn na podmínku. Chlapec mohl být mnohokrát zadržen a několikrát odsouzen, než byl potrestán – a i potom to bývalo jen vězení, kde seděl s dalšími takovými, od nichž se naučil dalším zločinným návykům. Pokud se ve vězení vyhýbal potížím, obvykle se mohl vyhnout i většině tohoto mírného trestu a být propuštěn na podmínku – 'na čestné slovo' v žargonu oněch dob. 

Tento neuvěřitelný postup mohl pokračovat léta, zatímco jeho zločiny se stávaly častějšími a horšími, a nenásledoval za ně trest kromě nudného – leč pohodlného – vězení, a to jen někdy. Pak náhle, obvykle podle zákona při jeho osmnáctých narozeninách, se z tohoto 'mladistvého delikventa' stal dospělý zločinec – často už během několika týdnů nebo měsíců skončil v cele smrti, kde čekal na popravu za vraždu. Vy –“ 

Zase vybral mě. „Dejme tomu, že svému štěněti jen vyhubujete, nikdy je nepotrestáte a necháte je dělat doma neplechu… a občas je zavřete venku do boudy, ale brzy je necháte se vrátit do domu s varováním, aby to příště nedělalo. Pak si jednou uvědomíte, že je to již dospělý pes a stále ještě není vychován – pročež vytáhnete pistoli a na místě ho zastřelíte. Poznámky, prosím?“ 

„No… to je nejpitomější způsob, jak vychovávat psa, o kterým jsem kdy slyšel!“ 

„Souhlasím. Nebo dítě. Čí by to byla chyba?“ 

„No… no, moje, hádám.“ 

„Opět souhlasím. Leč nehádám.“ 

„Pane Dubois,“ vyhrkla jedna dívka, „ale proč? Proč nenaplácali malým dětem, když to potřebovaly, a ty větší, když si to zasloužily, nepřetáhli pořádně řemenem – takovouhle lekci by určitě nezapomněly? Myslím, když udělaly něco opravdu zlýho. Proč ne?“ 

„Nevím,“ odpověděl zasmušile, „kromě toho, že časem prověřená metoda vštěpování sociálního vědomí a úcty do duší mladých se nezamlouvala předvědeckým pseudoodborníkům, kteří sami sebe nazývali 'sociálními pracovníky' nebo někdy 'dětskými psychology'. Pro ně to bylo zjevně příliš jednoduché, protože to uměl každý, používat pouze trpělivost a rozhodnost potřebné při výchově štěněte. Občas by mě zajímalo, zda neměli vrozený zájem o nepořádek – ale to je nepravděpodobné, dospělí téměř vždy jednají na základě vědomých 'nejvyšších pohnutek', ať už je jejich chování jakékoliv.“ 

„Ale – dobrý Bože!“ odpověděla dívka. „Nelíbí se mi dostávat nářez o nic víc než každýmu jinýmu dítěti, ale když to potřebuju, máma to provede. Když jsem jedinkrát dostala výprask ve škole, dostala jsem doma další – a to už je moc a moc let. Nečekám, že by mě někdy přitáhli před soudce a odsoudili k mrskání, dáte si na sebe pozor a takový věci se vám nikdy nestanou. Na našem systému nevidím nic špatnýho, je to mnohem lepší než se bát vyjít ze dveří, aby vás někdo nezabil – no, to je příšerný!“ 

„Souhlasím. Mladá dámo, tragický omyl toho, co lidé v dobré víře dělali, v rozporu s tím, co si mysleli, že dělají, jde velmi hluboko. Neměli žádnou vědeckou teorii morálky. Měli teorii morálky a snažili se podle ní žít (radši bych se neměl pošklebovat jejich motivům), ale jejich teorie byla mylná – z jedné poloviny zmatené přání, z druhé rozumem vysvětlované šarlatánství. Čím více tomu věřili, tím více je to zavádělo na scestí. Víte, předpokládali, že člověk má morální instinkt.“ 

„Pane? Myslím – Ale on ho má! Já ho mám.“ 

„Ne, má drahá, vy máte vypěstované svědomí, velice pečlivě cvičené. Člověk nemá žádný morální instinkt. Nerodí se se smyslem pro morálku. Vy jste se s ním nenarodili, já taky ne – a štěně taky ne. My smysl pro morálku získáváme, pokud ano, tak cvičením, zkušeností a tvrdou prací mysli. Tito nešťastní mladiství zločinci se rodili bez něj tak jako vy a já a neměli žádnou možnost nějaký získat, jejich zkušenosti to nedovolovaly. Co je 'smysl pro morálku'? Je to pečlivé zpracování instinktu přežít. Instinkt přežít je sám lidskou přirozeností a každá stránka našich osobností se z něj odvíjí. Cokoliv se s ním dostane do rozporu, vede dříve či později k odstranění jedince a pak se neobjeví v dalších generacích. Tato pravda je matematicky prokazatelná, kdekoliv ověřitelná, je to jediný věčný imperativ řídící vše, co děláme. 

Ale instinkt přežít,“ pokračoval, „může být vypěstován do motivací jemnějších a mnohem komplexnějších než slepé zvířecké nutkání jedince zůstat naživu. Mladá dámo, to, co mylně nazýváte 'morálním instinktem', je vašimi rodiči vštěpená pravda, že přežití se může řídit silnějšími příkazy než vaše vlastní osobní přežití. Přežití vaší rodiny, například. Vašich dětí, až je budete mít. Vašeho národa, jestli se propracujete tak vysoko na stupnici. A tak dále. Vědecky ověřitelná teorie morálky musí být zakotvena v instinktu jednotlivce přežít – a nikde jinde! –, musí přesně popisovat hierarchii přežití, na každé úrovni si všímat motivací a řešit všechny rozpory. 

My již takovou teorii máme, můžeme řešit každý morální problém na jakékoliv úrovni. Sobeckost, lásku k rodině, povinnost k vlasti, odpovědnost k lidské rase – dokonce vyvíjíme přesnou etiku pro mimolidské vztahy. Všechny morální problémy mohou být znázorněny jedním nepřesným citátem: 'Větší lásky nemá žádný člověk než kočičí matka umírající při obraně svých koťat.' Jak jednou pochopíte problém stojící před tou kočkou a to, jak jej ona vyřešila, tehdy budete připraveni zkoumat sami sebe a zjistit, jak vysoko jste schopni se vyšplhat po žebříku morálky. 

Tito mladiství zločinci skončili velice nízko. Zrozeni pouze s instinktem přežít, nejvyšší morální hodnota, jíž dosáhli, byla vratká věrnost skupině sobě rovných, uličnímu gangu. Ale humanisté se snažili 'apelovat na jejich lepší přirozenost', o 'přiblížení se k nim', o 'zažehnutí jejich smyslu pro morálku'. Tss! Oni neměli žádnou 'lepší přirozenost', zkušenost je naučila, že to, co dělají, je cesta k přežití. Štěně nikdy nedostalo nářez, proto to, co dělá rádo a úspěšně, musí být 'morální'. 

Základem veškeré morálky je povinnost, pojem se stejným vztahem ke skupině, jaký má sobeckost k jednotlivci. Nikdo těmto dětem nekázal o povinnosti způsobem, kterému by rozuměly – to jest výpraskem. Ale společnost, v níž žily, jim neustále vykládala o jejich 'právech'. 

Výsledky se daly předpovědět, protože lidská bytost nemá žádná přirozená práva žádného druhu.“ 

Pan Dubois se odmlčel. Někdo se chytil na udici. „Pane? A co 'život, svoboda a hledání štěstí'?“ 

„Á, ano, 'nezcizitelná práva'. Každý rok někdo cituje tyto skvělé verše. Život? Jaké 'právo' na život má člověk, který se topí v Tichém oceánu? Oceán nebude věnovat pozornost jeho nářkům. Jaké 'právo' na život má člověk, který musí zemřít, pokud chce zachránit své děti? Pokud se rozhodne zachránit svůj vlastní život, učiní to jako své 'právo'? Kdyby dva lidé umírali hladem a kanibalismus byl jedinou alternativou smrti, právo kterého z nich je 'nezcizitelné'? A je to vůbec 'právo'? A co se týče svobody, hrdinové, kteří podepsali ten velký dokument, se zaručili vykoupit svobodu svými životy. Svoboda není nikdy nezcizitelná, pravidelně musí být obnovována krví vlastenců nebo navždy zmizí. Ze všech takzvaných přirozených lidských práv, která kdy byla vymyšlena, je u svobody nejméně pravděpodobné, že bude levná, a nikdy není zadarmo. 

Třetí 'právo'? – 'hledání štěstí'? Je skutečně nezcizitelné, ale není to právo, je to prostě všeobecný stav, který nemohou tyranově zničit ani vlastenci znovu nastolit. Uvrhněte mne do vězení, upalte mne na hranici, korunujte mne králem králů, mohu 'jít za štěstím', dokud je naživu můj mozek – ale ani bohové, ani svatí, mudrci, ani drogy, nemohou zaručit, že je získám.“ 

Pak se pan Dubois obrátil ke mně. „Řekl jsem vám, že 'mladistvý delikvent' je protimluv. 'Delikvent' znamená 'selhání při plnění povinností'. Ale plnění povinností je dospělá ctnost – ovšem, mladistvý se stane dospělým tehdy a jen tehdy, když získá povědomí o povinnosti a přijme ji jako dražší než sobectví, s nímž se zrodil. Nikdy nebyl, ani nemůže být, 'mladistvý delikvent'. Ale na každého mladistvého zločince je vždycky jeden nebo více zločinců dospělých – lidé dospělí věkem, kteří buď neznají svoji povinnost, nebo kteří, i když ji znají, selhávají. A tohle bylo slabé místo, které zničilo to, co bylo v mnoha směrech obdivuhodnou kulturou. Mladí pobudové, kteří se potulovali jejich ulicemi, byli pouze příznaky vážnější nemoci, jejich občané (všichni se za takové počítali) oslavovali svoji mytologii 'práv'… a ztratili pojem o svých povinnostech. Žádný národ, založený na tomto, nemůže vydržet...“