Rudolf Kalčík - KRÁL ŠUMAVY

 ...Z vozidla vystoupili kromě místních tři nápadní lidé; muž, těžký a silný  čtyřicátník v dobrém suknu, s ústy plnými zlatých zubů, žena, vysoká a silná, s mohutnými prsy a podivně bílou pletí, a  dítě, asi  desetileté, bledé děvče; zřejmě  rodina. Muž se bouřlivě bránil  prohlídce, držel se zoufale svých pevných kožených kufrů a křičel:

  — Jakým právem, pánové? Jakým právem?

  Ale strážmistry tím jen popudil. Byli ještě zuřiví smrtí soudruha na Jeleních Vrších.

  — Legitimaci, řekl Zeman ledově.

  Byl to zlatník z Prahy s rodinou.

  — Kam jste měl namířeno? Do Hamrů?

  — Ano.

  — Ke komu?

  — Vlastně... chtěli jsme ještě kousek dál.

  — Kousek dál je Bavorsko.

  Zeman ukázal k útvaru.

  — Prosím, obtěžujte se nahoru!

  — Pročpak,  člověče?  zuřil muž. — Tak daleko snad ještě nejsme, že se člověk nemůže svobodně pohybovat, kam chce!

  V kanceláři mu vytrhli kufry z rukou,  a protože se bránil, postavili ho  čelem ke zdi. Prohlíželi ho, Kašpárek ještě nebyl pohřben, prohlédli ho důkladně, zatímco jeho dcerka usedavě plakala a žena štítivě mlčela.  Zlatník si opíral hlavu o  zeď:

  — Lumpové... vlastizrádci...

  Otevřeli  kufry a  všichni zmlkli. Zlatník uslyšel, co se děje za jeho zády, a zaryčel při té předtuše. Na stole leželo několik kilogramů zlata a skvostů, nějaké cenné papíry a peníze. Bankovky mají v té době u sebe všichni zadržení, často jsou to velké peníze z obchodních nebo kancelářských pokladen. Takový poklad však v hamerském útvaru ještě neviděli. Rozčililo je to. Vstoupil Kot a jen přikývl.  Cigánek  je tu také: směje se jako při dobrém vtipu. Buryška si upravuje roztržitě  účes, pánové, kolik to asi dělá korun? Hromádka má sucho v hrdle. Jen Kotova tvář je nad tím  nehybná a ospalá a  svítí z ní pár klidných očí. Na jeho rozkaz odvedou  zlatnici s dítětem do vedlejší místnosti. Pak požádal Říhu, aby pozval manželku a ta zadrženou prohlédla.

  Julču Říhovou dovedli  do místnosti, kde kromě dvou židlí nebylo nábytku. Uviděla  pohrdlivé oči velké, bledé ženy, uplakané dítě a elegána Buryšku, který se na ni usmál a vyšel na chodbu si zakouřit. Zlatnice si sama rozpustila své na černo barvené vlasy a zatřásla jimi. Podívala se svrchu na drobnou Julču, a vyhrnujíc si sukni, pronesla štítivě:

  — Fuj... taky jste u nich?

  Říhové vyhrkly slzy do očí.

  — Ne. Jenom —

  Ale Říha, zády k ženám, ji přerušil:

  — Zadržená,  nechte si  ty hovory!  Taky podprsenku, Julčo!

  Jeho  hlas ji trochu uklidnil. Zato polonahá žena se hystericky  rozvzlykala.

  — Tady... podívejte se! Svlíkněte mě celou! Ach, jak čumí, co to mám na sobě! Vemte si to, všechno, spánembohem... hladovci hladoví jedni nenažraní...

  S Říhovou se všechno točilo.  Po prohlídce se vypotácela z místnosti jako  opařená. Bylo jí  líto dítěte.  Přečkala stěží  pár slov, které vyměnila  s Kotem,  ale  venku  na cestě se dala do pláče.

  — Co je ti? zeptal se jí manžel.

  — Nic.

  A rozběhla se plačíc domů.

  V kanceláři se Kot obrátil k muži u stěny.

  — Přiznáváte se k pokusu o přechod státních hranic?

  — Ne. Pusťte mne. To si odnesete!

  Kot přikývl, jako by na  to čekal.

  — Můžete jít, soudruzi,  řekl a strážmistři vyšli z místnosti. Zůstal se zadrženým sám.

  Od deseti ráno  sedí v  kanceláři hamerského  útvaru těžký čtyřicátník s  ústy plnými zlatých zubů. Z vedlejší místnosti slyší  občas hlas své desetileté  dcery  a v přestávkách mezi tím kruté mlčení své ženy. Muž posedá neklidně na židli a pozoruje  číhavě uzavřenou Kotovu tvář. Vrchní pracuje, jako by v  místnosti nikdo nebyl, a někdy jenom dělá, že pracuje; je to jeden ze způsobů, jak Kot provádí výslech. A muž chrčí:

  — Svoboda... právo... demokracie...  tohle je  svoboda?

  (Někde za Jeleními Vrchy se štvalo několik strážmistrů za  Kašpárkovými  vrahy.  Mrtvého našli zahrabaného v loňském listí. Na cestě se červenalo něco krve a stará čepice.)

  Ubíhaly hodiny.

  V protějším rohu kanceláře leží hromádka batohů  a prázdných kufrů. Jejich obsah je někde pryč, i zadržení, kteří je nosili. Zlatník přivírá oči a vidí v duchu  své dva kufry; zatím však leží jeho zavazadla na pokaňkaném stole, a také jeho kožený vak se zlatem. Někdy vejdou do kanceláře strážmistři a tu vždy zvedne muž hlavu  a prohlíží si je, jako by mu nesli spásu, setká se však jenom s letmým pohledem jejich zlhostejnělých očí. Není tam vlastně. Nikdo ho nevidí krčit se na židli, jeho schýlená široká záda a sepjaté ruce s prsteny. Někdy přejede pod okny  traktor. Volní lidé tam venku na sebe pokřikují docela obyčejné věty docela obyčejného života. Člověk na židli jim pozorně naslouchá; snaží se vyčíst z těch vět cokoliv, co by mu vrátilo volnost. Možná, že se ještě otevřou dveře a on jimi vyjde a vrátí se s rodinou do Prahy, kde se mu ještě včera zdálo, že nemůže žít, protože mu vezmou většinu majetku. Teď už nemá  nic, je holý jako strom v zimě, všechno, co měl, leží na stole u toho  hubeného mlčícího strážmistra, pusťte mě, lidičky, bez toho všeho  mě pusťte, řekněte, že se nic nestalo, a budeme znova žít...

  — Vezměte si to, řekne přiškrceně. — Nikam jsem nechtěl. Pusťte mě, a bude všechno v pořádku.

  Ale Kot mlčí. Muž také zmlkne. Budou ho vyslýchat, a proto se chce soustředit. Musí se soustředit co nejrychleji, protože muž za stolem může kdykoliv položit první otázku. V  tom to vězí,  člověče, v tom, že nevíš, kdy přijde. Ale všechno, co zatím dokáže, je myšlenka: musíš se soustředit. Dál už se nedostane, má prázdno v hlavě, jenom oči jsou živé a hlídají toho strážmistra, kdy promluví.

  Jenže Kot mlčí. Místnost je nabita tím tichým, krutým soubojem  nervů a člověk na židli v něm prohrává. Sedí na židli hamerského pohraničního útvaru SNB a bojí se. Ještě včera se nebál a o přechodu  takřka neuvažoval. Kdesi blízko oken musí být louka, pase se tam kráva, má na krku zvonec, a jeho vyzvánění, líné  a vytrvalé, mučí člověka na židli.  Pojednou  si  vzpomene na listonoše z dětství.  Je to  první souvislá myšlenka, listonoš v ní stojí před otcovým zlatnickým krámem s jemně nachýlenou hlavou,  také vyzvání zvonek, je to umíráček, pan listonoš Marejka pokyvuje bílou hlavou a říká spokojeně: Byl to chudák, slyšíte, co o tom zvonek povídá? Šup — tam — s ním, nic — neměl, šup — tam — s ním, nic — neměl... A když umřel bohatý,  zpíval o něm zvonek: měl — pole — dům, měl — pole — dům... I já jsem měl dům, v Praze, v něm zlatnický krám a v něm jedenáct dělníků. Muž na židli se dívá na  muže za stolem: takových byla před dvěma měsíci plná Praha. Sleduje úpěnlivě jeho lhostejné pohyby, jimiž otevírá zásuvky stolu, jeho pomalý, lopotný způsob psaní, a chvěje se nenávistí a strachem. Ví, proč strážmistr mlčí a proč tam jsou spolu sami. Je to útok na jeho  nervy. Muž to ví,  a přece se jeho odpor drolí.

  Mine polední klid. Nikdo s ním nemluví. Je ničím.

  A venku za oknem pokračuje život tak  samozřejmě! Vyděsí ho to a začne znova prosit,  žebrat a proklínat. Ale když se tak vykřičí, je na tom hůř než dřív.

  — Mám dítě, člověče, zašeptá. — Viděl jste je, ne?

  — To jste měl vědět dřív!

  Kolem člověka je pak ticho. Je jako smačkaný papír. Chvílemi ztěžka oddychuje a potí se. Potí se stále víc a prsty se mu třesou.  Je to nekonečné tady. A přichází už první soumrak... Tu se zvedne strážmistr za stolem, je obrovský, roste zlatníkovi před očima. Útok započal, muž vstává nerozhodně ze židle.

  — Sedět

  Dosedne zpátky poslušně jako malé dítě. Strážmistrův úzký obličej  je šedý  a těžký, není to tvář, je to litina. Jak divné, muž v uniformě mluví, a přece neotvírá ústa:

  — Přiznáváte se k pokusu o přechod hranic?

  — Ano...