Thierry Wolton - RUDOHNĚDÁ NEMOC 20. STOLETÍ

    Na konci tohoto obzvláště krvavého století zažívá náš „starý kontinent" nová hrůzná jatka. Masové popravy, deportace, znásilňování - „etnické čistky" v bývalé Jugoslávii oživily přízraky, o nichž jsme si mysleli, že už zmizely. Strašné násilnosti spáchané v Bosně a v Kosovu ve jménu xenofobních a rasistických idejí jako by z jiné doby představují ve střední a východní Evropě ozvěnu projevů o vylučování a nenávisti, proti svobodám jednotlivce, lidským právům a demokracii vůbec.
    Návrat hnědého moru před naše prahy lze přičíst na účet pádu komunismu: doktríny, obvykle představované v podobě nesmiřitelného nepřítele každé ideologie s fašistickou konotací. Znovuobjevení těchto temných sil přesně v těch zemích, které pařily k „socialistickému bloku", umožňuje dokonce, připustit ideu, že bez rudých si hnědí znovu dovolují zdvihnout hlavu. Výruz „rudohnědí", sloužící k označení fašismu, hlasitě se ozývajícího na východě a na Balkáně, přešel do obecného slovníku bez toho, aby byl jeho zvláštní význam zhodnocen. Mezi obavou z opakování dějin a zjednodušujícím vysvětlováním, které se předkládají nejčastěji kvůli vysvětlení těchto znepokojujících jevů, existuje naprostý a ničivý zmatek.
    Na rozdíl od toho, jak se často vysvětluje, výraz „rudohnědý" neoznačuje směsici protichůdných ideologií a ještě méně nový typ fašismu. Jeho použití je plně oprávněné pro takové jevy, které zaznamenáváme v bývalých socialistických zemích, kde dřívější komunisté zaměnili svůj internacionalismus za úzký šovinismus u egalitarismus za vyhraněný rasismus. Dokonalou ukázku této úchylky představoval Slobodan Miloševič, stejně jako většinu dalších protagonistů jugoslávského dramatu. Učinit ze srbského představitele Hitlerova soupeře bylo politickým nepochopením s těžkými důsledky, nepochopením zřejmě zčásti záměrným, které zmátlo správné porozumění událostem.
    Záměrem této knihy je nalézt příčiny toho, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Proč národy, které byly zpracovány silou komunistické propagandy ve směru toho, aby věřily, že zahajují novou éru lidstva, v níž budou všichni svobodní u sobě rovní, jsou nyní v pokušení sklouznout do vyhroceného nacionalismu, takže jsou schopni zabíjet druhé jen proto, že jsou duchovně, etnicky či rasově odlišní? Máme snaď v této změně vidět důsledek prudké proměny, způsobené zhroucením komunismu u následného rozčarování? A nebo naopak, nenaznačuje toto sklouznutí od komunismu k fašismu hlubokou spřízněnost, která mezi oběma doktrínami se stejnými totalitními záměry existuje?
    Pro odpověď na tyto otázky bude nejprve nutné vrátit se k původní scenérii, jejíž pozadí vytvořil pakt uzavřený v srpnu 1939 mezi Stalinem u Hitlerem, tedy k té vyvolené chvíli, kdy rudí a hnědí poprvé nalezli zjevné porozumění a začali si vzájemně pomáhat. Tyto okolnosti vysvětluje první část, jejíž povahu je v zásadě historického rázu u která osvětluje hlubokou podobnost nejen mezi dvěma režimy, komunistickým u nacistickým, ale sou¬časně i mezi jejich ideologiemi.
    Prokázat totožnost komunismu s fašismem u nacismem nás nutí k pátrání po jejich společném původu. To je předmětem druhé části, jež je pokusem o teoretickou genealogii. Tyto doktríny se neobjevily na úsvitu století čirou náhodou. jsou výsledkem dlouhodobého ideologického zrání, jehož původ je zasazen v osvobození ducha v 18. století, které pokračovalo velkými vědeckými pokroky 19. století, a to vše narušované hrozivým emancipačním hrnutím, které otřásalo národy v posledním století. Úděsné trauma z 1. světové války pak připravilo půdu pro to, aby se tyto ideologie zkonkretizovaly v politických akcích a zplodily totalitarismus, nejhorší systém odcizení, jaký kdy člověk vynalezl.
    Přeměna však neskončila porážkou nacismu a fašismu, ani tím, že lidstvo tyto právem opovrhované doktríny odvrhlo. Rudí převzali velkou část idejí i metod, které byly příčinou úspěchu hnědých, aby se pokusili své zákony prosadit po celé planetě.
    Zhroucení komunismu a nástup rudohnědých, jakožto poslední syntéza choroby, kterou Evropa strádala celé poslední století, však nejsou vyústěním, nýbrž etapou, která může svět přivést k novým utrpením. To jsem se pokusil rozlišit ve třetí části na základě rozboru velkých současných proudů, které představují jak různé možnosti, tak i nejrůznější hrozby.
    Tato kniha, současně historické líčení i politický esej, je jedinečná především ve svém záměru a v tezi, kterou obhajuje. je logickým vyústěním téměř pětadvacetiletého studia komunistického totalitarismu, jehož formy agrese vůči demokratickým systémům mě vždy zajímaly ze všeho nejvíce. Existuje zde totiž podobnost, společný původ, smysl existence platný pro rudé i hnědé, jímž je právě jejich nenávist vůči demokracii, lidským právům a osobním svobodám, tedy ke všem hodnotám, na nichž je západní civilizace vybudována. Tím, že tato kniha odhaluje rudohnědé spiknutí a ukazuje, že se zde v podstatě jedná o tutéž chorobu bez ohledu na to, jakou má barvu, je logickým pokračováním v cestě, po které jsem se vydal již před čtvrtstoletím. Po porážce nacismu a zhroucení komunismu ony demokracie, kterým tyto totalitarismy slibovaly likvidaci, stále přetrvávají. Toto vítězství, z něhož se lze pouze těšit, je vítězstvím člověka - vítězství to však rozhodně není definitivní.
    „Dějiny jsou nejnebezpečnějším produktem chemie, vytvořeného intelektem," napsal Paul Valéry v eseji De I'histoire (O dějinách). „Vzbuzují sny, mámí národy, vytvářejí jejich klamné vzpomínky, zveličují jejich bezděčné reakce, uchovávají jejich staré rány, ve spánku je mučí, přivádějí je k blouznění o velikostí či pronásledování a národy proměňují v zahořklé, zpupné, nesnesitelné a marnivé." A tato knihu tento fakt plně dosvědčuje.

Předmluva ke knize RUDOHNĚDÁ NEMOC 20. STOLETÍ