TO JSOU HARANTI (Dr. Miloš Pulec)

 Támhle haranti šafáře ať se modlí a  žebrají, ale my

máme peníze, my nemusíme prosit   (J. Š. Baar)

Podobně užil tohoto slova Vítězslav  Hálek:  „Zpropadení haranti, nemůžete dát pokoj!" V dialektické formě „halant" je najdeme u K. V.  Raise, zatímco Holeček má zdrobnělinu — harante.  Ostatně známe tohle slůvko skoro všichni a dobře přitom cítíme, že má v sobě  cosi hanlivého. Žádné matce bychom se nezavděčili, kdybychom se jí zeptali na jejího haranta. Harant — to zní skoro jako nadávka. To jsou ale haranti!

   Kde se však tohle slůvko vzalo? Nejčastěji jsme slýchali, že „když se řekne harant", máme si vzpomenout na pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jednoho ze sedmadvaceti českých pánů popravených v neblahé pondělí 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. To prý jezuité chtěli poskvrnit památku svého velikého odpůrce, a tak vštěpovali  spolu s jinými protireformačními praktikami jeho jméno v mysl českého lidu, aby tu žilo dál jako souhrn špatnosti, jako označení pro neposlušné, neukázněné, vzpurné, jako nadávka. Nikdy se mi tenhle výklad příliš  nezamlouval, čouhala z něho přespříliš tendenčnost  a vůbec neodpovídal jezuitským praktikám, které mívaly úspěch právě pro svou zchytralost a rafinovanou přizpůsobivost. Ostatně proč by jim měl ležet tak v žaludku zrovna pan Harant, proč ne třeba Šlik nebo Budovec?!

   Dal jsem se do pátrání.  Jaký byl původní, staročeský význam slova harant? Avšak naše nejdokonalejší slovníky, Jungmannův ani staročeský Gebauerův obecný význam pro slovo harant neznají.  Gebauer má  jen doklady pro vlastní jméno. A pustit se na nejistou půdu etymologie ? Pak se nám ze všech možnosti asi nejspíš zalíbí citoslovce „hara!" ve významu aj, či hola! „Hara, hara, ba slyš těchto nových řečí!" má staročeský spis Tkadleček. Snad právě od tohohle „hara" se v staré češtině odvodily složeniny jako harapanna, tj. dívka pochybného mravu,  dále harampádí, haraburdí, harapatka a víc jiných. Co když substantivum harant vzniklo zpodstatněním citoslovce  příponou  — nt?

   To se ale ocitáme na  hodně nejisté půdě a raději se vrátíme zpět k pánům Harantům. Vždyť ten nejslavnější z nich, renesanční muzikus, proslulý cestovatel a neúspěšný politik pan Kryštof nebyl zdaleka jediným vzácným členem panského rodu erbu bílého kohouta  na štítě červeném! Dali jsme se do pátrání — a heuréka, nalezli. Nejmladší z bratří páně Kryštofových, pan Jan Jiří, který se po vydání Ferdinandových dekretů  uchýlil r. 1627 za hranice, měl čtvero dítek a z nich nejmladšího syna  Kryštofa Viléma. Myslím, že to bylo kvítko. Během třicetileté války  vyměnil několikrát  barvu praporu.  Sloužil zprvu Sasům, pak Švédům  a posléze, od r.  1642, Habsburkům.  Mír v Múnsteru a Osnabrůcku ho zastihl už jako císařského plukovníka. O čtrnáct let  později jej přízeň dvora staví v čelo nově  zřízeného elitního sboru, pluku kyrysníků. Dovede totiž  na  sebe upoutat pozornost. Cestopis svého slavného strýce o jeho pouti Tureckem až do Jeruzaléma, Egypta a  na horu svaté Kateřiny v Pusté Arábii v otcově překladu do němčiny prostě vydal a devótně věnoval císaři  Leopoldovi, nic nedbaje,  že autor skonal na habsburském popravišti.

       Neminulo ho gesto veliké důvěry. V roce 1679 a 1680, kdy celé severní Čechy vzplály selským vzbouřením, byl pan Kryštof Vilém Harant v čele svého kyrysnického pluku pověřen jeho likvidací, přičemž mu k příslušným plným mocem z Vídně přidali další dva pluky slezské pěchoty. „Hrabě potlačil vzpouru velmi energicky," libuje si německý historik  pan Ferdinand Thomas, „vůdce rebelů dával bez dalšího pověsit nebo probodnout, takže jej na všech místech předcházely děs a hrůza a sedláci ve smrtelných úzkostech opouštěli hromadně své vůdce, zahazujíce zbraně tak štítivě,  jak je byli proti svým vrchnostem pozvedli."  Z jiných pramenů se dovídáme další podrobnosti o Harantově zásahu: v patách za jeho kyrysníky šly tresty holí i metlou, peněžité pokuty, popravy. Těla rozčtvrcených věšeli žoldnéři páně Harantovi na výstrahu po českých rozcestích a křižovatkách...

       Řekneme-li si, že pan Kryštof Vilém Harant umřel až po jedenácti letech, a to v obzvláštní milosti Jeho císařského Veličenstva co generál jízdy a nejvyšší vojenský velitel v Čechách, nezbavíme se už tak nějak pokušení spojovat vznik hanlivého významu slova „harant" právě s tímhle nezdárným synovcem ušlechtilého českého pána.