Úloha křesťanství v dějinách aneb Co vám multikulti neřeknou (Martin Horák)

Jádro tohoto článku jsem psal jako dopis jednomu nově se obrátivšímu teenagerovi, který psal, že miluje Ježíše, ale má problém s křesťanstvím jako takovým, respektive s tím, co křesťané dělali a i dělají. Protože chápu, že podobné problémy mohou mít i jiní hledající – obraz křesťanství, které nabízí naše multikulturní školství i většina médií je opravdu strašlivý, myslím, že by z tohoto letmého výčtu některých historických faktů i oni mohli mít užitek.

A protože se v něm hovoří i o „náboženství míru“ islámu, kterému dle dnes představované verze takyhistorie ubližovali zlí křižáci, věřím, že jím vezmou zavděk i čtenáři Eurabie. Osobní věci z dopisu pochopitelně vynechávám.

Samozřejmě nejdůležitější je milovat Ježíše, nikoliv „křesťanství“, nicméně stopa křesťanství v dějinách vůbec není tak špatná, jak to prezentují multikulturalisti. Ono když sledujeme multikulturalizmus k jeho vzniku, zjistíme, že jde o větev reformního marxizmu, jehož otevřeně deklarovaným cílem bylo zničit křesťanství jako „ochranný štít kapitalizmu.“ (Této formulace použil, tuším, asi nejznámější z reformních marxistů, Ital Gramsci.) Za účelem diskreditace křesťanství používají multikulturalisti jak zdůrazňování faktických lumpáren, které udělali křesťané, kombinované se současným zamlčováním mnohem horších věcí, které se děly v jiných civilizacích, polopravdami (typickou ukázkou je vyzdvihování „muslimských učenců“ s „opominutím“ faktu, že většina z nich byli židé a křesťané pod muslimskou nadvládou a také skoro všichni z nich byli muslimy pronásledováni) a někdy i čistými lžemi.

Křesťanství ve středověku: jak se lze dočíst např. u Paula Johnsona, evropská křesťanská společnost byla první společností v dějinách (a jediná mezi paralelními), která prakticky odstranila otroctví (k nákupu černých otroků ve větším měřítku se nechali svést Evropané znovu až v novověku), což byla také jedna z podstatných příčin, proč byla první společností, která měla to, čemu říkáme stálý technologický pokrok – jiné civilizace zažili podstatnější inovace jen na svém začátku, načež následovala staletí či tisíciletí technologické stagnace. Např. egyptská pohanská civilizace dosáhla svého technologického vrcholu za staré říše – tj. asi 2700 př. Kr. – do dobytí Nové říše Římem okolo roku 0 se vše jen opakovalo, naopak snad některé technické věci byly zapomenuty, stejné to ovšem bylo i z Říší římskou – při jejím pádu byly technologie prakticky stejné jako za punských válek, pouze některé z nich se rozšířily v rámci Říše z míst, kde byly již dříve tam, kde dosud nebyly. Pokud totiž chtěl bohatý Říman více produkovat, neuvažoval o technologických vylepšeních, nýbrž o nákupu více otroků, později – když již ustaly výboje, hlavní zdroj otroků, začala římská nobilita postupně více a více znevolňovat ostatní obyvatelstvo.

Co se týče humánnosti středověku, můžeme mít mnoho výhrad, ale je dobré srovnávat nikoliv jen s ideálem, který existoval pouze v nebi, nýbrž s tím, jak fungovaly předcházející a paralelní společnosti nekřesťanské. Procesy s kacíři či čarodějnicemi byly  samozřejmě velká nespravedlnost – ale pozor, bylo to nespravedlivé z hlediska křesťanské definice spravedlnosti. Pokud bys o nich hovořil se sultánem, velkým Inkou, samurajem apod., bylo by mu to nejspíš divné z úplně jiných důvodů než nám. Patrně by totiž tito nechápali, proč na to, aby zabili nějakého poddaného, potřebovali Evropané nějaký soudní proces. V těch ostatních společnostech totiž stačilo, aby se někdo přestal vládci – a to i lokálnímu - líbit, tento pokynul rukou a kat konal. A nejen ve středověku.

Například v Osmanské říši (viz kniha Úpadek a pád Osmanské říše) platilo do začátku devatenáctého století, že v momentě nástupu nového sultána na trůn byli automaticky všichni jeho mladší bratři uškrceni – samozřejmě bez jakéhokoliv alespoň formálního obvinění – prostě to byla potenciální konkurence, tak je zabili. Teprve začátkem 19. století, po té se jim stalo, že sultán zemřel bez potomků a pak měli problém, kdo má být novým sultánem, to změnili na doživotní vězení – a tak to zůstalo až do 20. let 20. století. A to si uvědom, že hovoříme o tom, jak zacházeli s nepohodlnými členy královské rodiny – jak to tedy asi vypadalo s právem na život u všech ostatních?

O Aztécké říši a jejím náboženství už jsem psal a o 30-50 tisících lidí, kterým bylo ročně vytrženo srdce z těla, aby byla příští rok dobrá úroda také – lze číst v knize Dobytí Mexika, kterou vlastním. Což znamená, že zničením tohoto strašlivého náboženství zachránili Španělé nejspíš dost lidem život, i když samozřejmě v bojích nějací lidé padli. Tvůj údaj, že populace poklesla o 22 miliónů po příchodu Španělů, se mi moc nezdá – pochybuji, že by se tam při jejich úrovni hospodaření vůbec tolik lidí uživilo, nehledě na to, že Cortéz, který tuto říši dobyl, neměl nikdy více než tisíc vojáků a hlavní důvod proč se mu podařilo tak velkou říši dobýt, byl ten, že podřízené kmeny Aztéky nenáviděly, důvodně se obávajíce o svůj život (uvedeným obětováním Aztékové vylidnili i celé oblasti) a rádi se k němu přidávaly.

Kde znám trochu počty, je Severní Amerika – dle odhadů žilo na území dnešního USA a Kanady při příchodu prvních bělochů cca 1mil. Indiánů. Dnes žije těch „vyvražděných“ Indiánů jenom v USA asi 2,5 miliónu.

Ono vůbec je dobré vědět, že pokud Bůh odsuzuje falešná náboženství, ví proč. Lidské oběti nevyžadoval jen aztécký Krvežrout, ale i z Bible tím známý bůh Dágon – viz Dějiny národů svaté země od Johnsona, bohové římští – o „Hrách“ v cirku jsi asi slyšel, že? – co týče bohů pohanských Slovanů, velká lidská obětiště se našla na Rujáně, v Čechách méně, neb zde christianizace proběhla dříve, ale existovala také.

O Říši římské se často hovoří jako o zdroji našeho práva. Což je sice pravda, ale málokdy se hovoří o tom, že většina práva tam platila jen pro malou část obyvatel. Např. otroci – a nebylo jich málo, v 1. století tvořili asi třetinu všech obyvatel – to byli právně věci. Pokud se majitel rozhodl otroka zabít (znásilnit, vykastrovat, umučit…), neměl problém. Z hlediska platného práva si tím pouze poškozoval majetek. Další prakticky bezprávnou skupinou byly ženy – pokud se manžel rozhodl, že ho již manželka nebaví, mohl ji i s dětmi prodat do otroctví a pořídit si jinou. Zabít dceru mohl otec i v dospělosti - např. odmítla-li si vzít toho, koho ji vybral, ale i z jiných důvodů. Změněno to bylo až okolo roku 390 – pod vlivem křesťanství.

Většina pohanských kultů také znala „posvátnou“ prostituci – chrámy Aštarté či Venuše, to byly nevěstince, kněžky a kněží v nich prostitutky resp. Prostituti, bohyně se „uctívaly“ promiskuitním sexem.

Pohané obvykle také neměli zábrany v zbavování se „nadbytečných“ dětí, zvláště dcer. Řekové a Římané je odkládali někam na zem, Eskymáci na sníh, pohanští Arabi zahrabávali do písku (toto je jedna z mála věcí, ve které i islám znamenal zlepšení), slovanské matky škrtily šálami. Co s nimi přesně dělali hinduisté nevím, jen jsem u Churchilla četl, že jeden britský guvernér zavazoval podřízené indické vládce trojí přísahou: Nebudu upalovat vdovy, nebudu zabíjet dcery a nebudu za živa pohřbívat malomocné.

Pokud jde o islám, tak navzdory multikulturnímu blábolení o náboženství míru jde o náboženství agresivní a loupežnické od svého vzniku. Sám Mohamed vedl asi 10 válek, z toho jenom jednu obranou. Poražené nepřátele kromě oloupení též často popravoval či dával mučit, jejich dcery a ženy znásilňoval. Ono se všeobecně ví, že islám povoluje 4 ženy (Mohamed sám si jich povolil víc), ovšem to jsou legální manželky. Otrokyně a ženy nepřátel se do toho nepočítají, ty si muslimové vždy „rozdělovali“ dle libosti či spíš dle podílu na moci. To vše dle oficiálních muslimských životopisů Mohameda, nemuslimské historické prameny z té doby o něm prakticky mlčí. A Mohamed je dle islámu Pečeť proroků, jeho jednání je nekritizovatelné a slouží jako vzor všem muslimů. Nelze rozhodně říci, že „unesl skutečný smysl islámu“, jak se multikulti snaží zalhat činnost dnešních muslimských teroristů. Po Mohamedově smrti pak jeho následovníci během jednoho století dobyli většinu tehdejšího křesťanského světa, přičemž značnou část jejich obyvatel pobili, zotročili či alespoň ponížili jako dhimmi (=status křesťanů a židů pod islámskou vládou, srovnatelný s postavením Židů dle norimberských zákonů), stoupenci jiných náboženství měli obvykle na výběr mezi konverzí k islámu a smrtí. Křížové výpravy byly tedy odpovědí na staletí trvající muslimskou agresi. Problém byl jen v tom, že došlo k mnoha excesům a přehmatům a cíl – dobytí alespoň Svaté země byl splněn jen na 100 let, hlavně z důvodu nedostatku lidí ochotných se tam angažovat.

Tohle tedy alespoň o tom, co bylo před křesťanstvím či vedle něho.

A nyní o osvícenectví: Ač se to moc neví, osvícenectví byla dvě: britské a francouzské. To první vycházelo z křesťanství a projevovalo se například tím, že bohatí lidé podporovali chudé a nadané synky na studiích, snažili se, aby si chudí osvojili užitečné návyky apod. Toto osvícenectví bylo asi jednou z podstatných příčin toho, proč Británie přešla od feudalizmu ke kapitalizmu bez nějakého většího otřesu.

To druhé – francouzské – vycházelo z ateizmu. Jeho plodem byla především Francouzská revoluce – statisíce povražděných „nepřátel revoluce“, agresivní války proti celé Evropě, v nichž byla vybita nejméně jedna generace mladých francouzských mužů a hospodářský rozvrat – na hospodářskou úroveň před revolucí se Francie dostala znovu až asi za 50 let.

Vliv ateistického osvícenectví se žel Bohu navíc neomezil jen na Francii. Postupně ovládl většinu před tím křesťanské Evropy. Během 19. století nejprve vyšší vrstvy společnosti začaly stále více zpochybňovat křesťanství i Bibli a duch nevěry se od nich šířil dolů, takže obsah křesťanství se pro čím dále tím více lidí začal vyprazdňovat a stávalo se spíš společenskou záležitostí. Kostely byly tehdy ještě plné, ale život se řídil „rozumem“. Na přelomu 19. a 20. století byly velmi rozšířeny teorie, podle kterých se díky technickému pokroku a všeobecnému vzdělání staly války v Evropě nemožné a dále už bude jen stálý technický a hospodářský pokrok. Poslední kniha jasně dokazující, že válka v Evropě není možná, vyšla, tuším, v r. 1912. Jenže uběhly 2 roky a brány pekel se otevřely – ve 20. století bylo z militaristických a ideologických důvodů povražděno více lidí nežli ve kterémkoliv století v historii a podle některých propočtů i více než za předcházejících 19 staletí dohromady, přičemž nejvyšší „skóre“ měly ateistický komunizmus a ateisticko-pohanský nacizmus.

Ani moderní forma zabíjení „nadbytečných dětí“ na sebe nenechala dlouho čekat – jako první povolil interrupce V. I. Lenin (1920), po něm sociálně-demokratické Švédsko, třetí (nebo druhý, nevím přesně rok) A. Hitler, který je povolil selektivně pro Židovky a Polky.

Následkem odpadnutí od Boha je nyní evropská společnost natolik demoralizovaná, že ačkoliv je bohatší než kdykoliv v historii, není schopna se alespoň zreprodukovat 1:1 do dalších generací, takže za poživačného mlaskání (a ztěžování se jak mám pořád ještě málo) vymírá a stárne a není schopna rozeznat nebezpečí islámu, který ji hrozí opanovat – možná ji čeká osud Přední Asie a Severní Afriky – dnes již málokdo ví, že kdysi to byli nejvyspělejší a nejbohatší kraje na světě.

Samozřejmě že nic z toho neomlouvá zločiny, kterých se křesťané či lidé za křesťany se prohlašující dopustili, nicméně je dobré věci z jaké „startovní čáry“ začalo křesťanství společnost zlepšovat a jak to dopadá, když lidé začnou spoléhat raději na sebe než na Boha.

Co se týče homosexuálních přečinů v současné katolické církvi, tak jde asi o kombinaci důsledků povinného celibátu katolických kněží (jak kněžský stav od dob Nového zákona, tak povinný celibát jsou nebiblické hereze) a ducha gramsciánského marxizmu, který do mnoha katolických škol také pronikl a projevil se jednak akceptací názoru, že homosexualita je vrozená (ač to tvrdí kdekdo, žádný vědecký důkaz pro to neexistuje, jde o ideologické tvrzení, ze kterého se „vědecký“ poznatek stal systematickým politickým nátlakem na psychologické a psychiatrické organizace) a dokonce radami dotyčným, aby své sklony vyřešili vstupem do semináře, neb tam fakt, že se neožení, nebude nápadný. Jak to tím „vyřešili“, je zřejmé.

Pokud jde o členství papeže v Hitlerjugend, tak tohle je klasická polopravda – jednak ho tam dávali rodiče, za druhé členství v této organizaci bylo v té době v Německu pro všechny chlapce i dívky v určitém věku povinné, tudíž alternativou pro jeho rodiče bylo pouze nechat se zavřít (načež by jim syna odebrali a do HJ dali stejně), takže prohlašovat to za známku jeho nacistických názorů před více než 60 lety je buď neznalost, nebo demagogie.

A co se týče toho, že „to“ není pryč – samozřejmě, že Zlo není pryč, protože ďábel je samozřejmě stále živý a „..chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist.“ (1. Petrův 5,8) – zdůrazňuji, že tento verš píše Petr křesťanům, nejde o pohany, ti už ďáblu patří.

No snad jsem Ti odpověděl na většinu Tvých námitek. I když skutečnou moudrost hledej samozřejmě u Boha, ta naše je na ni vždycky krátká.