Väinö Linna - NEZNÁMÝ VOJÁK

Pochodovali. Druhý,  třetí, čtvrtý den. Krásné dny parného léta.  Pochodovali karelskými  vesnicemi, jejichž dvory byly zarostlé vysokou travou.  Vzduch se chvěl  pod palčivými slunečními  paprsky. Tu a tam zazněla  vzdálená  dělostřelba nebo vrčení letadel. Vysoko na modré obloze se odehrávala bitva. Tlumená kulometná palba zněla jako žabí kvákání.

  „Naši," volal důstojník, který se díval na stíhačky, ženoucí se po nebi. „Podporují naši ofenzívu. Teď už nejsou sousedé  pány vzduchu jako v  zimní válce."

  Vojáci kašlali na zimní válku i na tu dnešní. S puchýři a mokva jícími ranami na nohou, vyčerpáni a hladoví, zlostně kulhali  vpřed,  neohlížejíce  se napravo nalevo. Snad ještě první  den se radovali, že postupují. Ale brzy únavou otupěli.

  Byla to divná armáda. Jiné armády světa se jí snad podobaly při ústupu nebo na útěku, ale žádná v útoku. Oni však vyhlíželi stále stejně. Ať vítězili, či prohrávali, vždy to byly  jen nepořádné houfy, klopýtající vpřed. Každého rána  sice vyrazili v pochodovém proudu, ale již během první hodiny pochodu se proudy rozpadly na malé skupinky,  ktoré se ubíraly vpřed na vlastní pěst, bez ohledu na to, co se na vojně sluší a patří. Pušky nesli jak kdo chtěl. Jeden se brouzdal bos v příkopu s botami přehozenými přes rameno a při chůzi si šlapal na erární podvlékačky. Jiný se opět vysvlékl do  půl těla, aby so opálil, a mundúr nesl pod paží. Další měl přes rameno hůl a na ní plesnivý  kufr. Bylo v  něm několik  prázdných  zavařovaček  a pár dámských obnošených střevíců, nalezených ve dvorci,  kolem něhož  pochodovali.

    „Člověk  nikdy neví, co se kdy může hodit."    

    Ale brzy  letěl  kufr do příkopu, kde  se začala hromadit i cennější výzbroj. Plynové masky jim odebrali, jinak  by bylo příliš stoupalo procento  ztrát. Všude, kde  byla  sebemenší příležitost, sháněli se jen  po jídle.  V  jedné vesnici narazili na  kolchoz  pro chov  prasat, jehož chovanci nyní svobodně pobíhali po   lesích a lukách. Při  lovu na vepřovou se velmi  osvědčily  lehké kulomety. Ale tato  záplava masa přišla k dobru jen rotám, které  pochodovaly zcela vpředu.  Prasata totiž velmi rychle odehnali na bezpečné  místo.

   Některé vesnice byly zřejmě  až do nedávná obydleny. Na  ulicích  stály slavobrány,  zdobené girlandami, a tu a tam bylo vidět ornamety z mechu a kamení.

   „Na co  ta nádhera?"

   „Slavili asi dožínky. Prej hrozně rádi  tancujou."

   „No jo, trdlovat, na to jsou. Trdel běhá po světě."

   Všechno jim šlo na nervy.  Kolem fičely  automobily, v nichž se na sebe  usmívali  lotky a oficíři. Za vojskem, na ohonu komety, se  vezly štáby, kantýny, umývárny, lazarety. Vojáci dělali  za auty pošklebky a statečná finská lota  se  stala terčem  tak příšerných  sprostot, že by  bodré vesnické  tetky, zachvácené  vlastenectvím, určitě z toho ranila  mrtvice. Generál, jenž je ve svém  voze předjížděl, vyvolal pravou bouři vzteku a nadávek; cizinec, který by byl náhodou scénu  pozoroval,  musel mít  dojem,  že se při nejmenším schyluje ke  vzpouře.

  „Svině jedny,  člověka celýho zaprasej. Pán si jede na vejlet s feldkurvou a na  to benzín je, kruci. Kurva, kdo si to tam píská.  Zavři tlamu, jo! Eště to tvoje pískání aby člověk poslouchal."

  Míjeli vesnici  za vesnicí. Po všech cestách pochodovala vojska Ladožskou Karélií. Nad nimi se válela hustá mračna prachu, jež se mísila s  modravým dýmem  z  nesčetných lesních požárů. A slunce připalovalo. Ale všichni  ti,  co neměli  na chodidlech puchýře a  jimž se do ramenou nezařezávaly řemeny,  jásali: „Finsko na  pochodu!"