Všelijaké zacházení s realitou aneb Washington zavinil všechno (Ota Ulč)

    V rodné Plzni jsem se s chutí začítal do knihy Zločinná role amerických okupantů v západních Čechách — o hrůze, teroru imperialistických žoldáků, rozbíjejících pažbami pušek hlavičky českých dětí. Dílo stvořil či spáchal kolektiv historiků, z nichž časem jeden zvolil exil oním západním směrem a jiný se podrobil politické kosmetice s úmyslem pořídit si lidskou tvář. Dialektika doby způsobuje všelijaké kotrmelce, přepisování srovnatelná s výměnou uličních nápisů třídy Fochovy, Schwerinovy, Stalinovy na Vinohradech.
    Nejde ovšem pouze o český mrav nemrav. S realitou se zachází všelijak na přemnohých adresách. Francouz Theirry Meyssan napsal knihu Hrůzný podvod, v níž tvrdí, že zničení mrakodrapů 11. září bylo dílem Američanů se sionistickou asistencí. Kniha se stala bestselerem v jeho rodné zemi, též v Saudské Arábii, Egyptě a třeba i jinde.     Určitě již došlo ke zrodu publicistických výplodů o agresivním primitivním kovbojovi Bushovi, obklopeném poradci stejného kalibru. Dopustil se agrese proti Iráku, aby ukradl ropu (jíž se přece mohl zmocnit v roce 1991 v Kuvajtu či ji mohl výhodně kupovat od Saddáma a ten by ji byl milerád prodal). Začal válčit, aby zbohatlna agresi (jež stojí americké daňové poplatníky hodně miliard), zvýšil pohádkové zisky zbrojařů (jejichž akcie se však pramálo zhodnotily), aby odvrátil pozornost od jiných problémů (jichž je vždy dost k odvracení), aby prosazoval zvlčilé choutky na dosažení světové hegemonie (ač to byl právě Bush, kdo během volební kampaně kritizoval misionářské úsilí „budování národů" a do nevděčné role globálního policajta se mu právem ani trošku nechtělo), aby znesnadňoval život svým spojencům, zastrašoval třetí svět, uskutečňoval hanebné sionistické zálusky a tak ještě dlouze dále.
    Pokud se někdo obtěžoval slyšet americkou stranu, dozvěděl se toto: Šli jsme snad bojovat do Koreje či Vietnamu ze zištných důvodů, táhli nás do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Pak jsme ale zažili 11. září 2001, a on to je podstatný rozdíl být nakopnut mezkem nebo si o takovém nakopnutí jen něco přečíst.
    Naprostá většina Američanů na rozdíl od Evropanů pokládá mezinárodní terorismus za hlavní hrozbu, a proto má zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-Kajdy.
    Poslední dobou mám zvláštní zvyk. Když se potkám s příliš politicky korektní osobou, ať zdejším domorodcem či cizinci, soptícími na Ameriku jako zdroj, prapříčinu všeho utrpení světa, vznesu požadavek, aby mi dali aspoň jeden příklad, kdy tu kterou hanebnost by nebyla zavinila. Taková otázka, myslí jim dřív neprošlá, je zpravidla mate, málo ji chápou.
    „Co třeba lidožrout Idi Amin, teď do pekla konečně odexpedovaný? Na rozdíl od evropských zemí, USA na jeho hanebný ugandský režim uvalily sankce," snažím se vypomoct.
    „Nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí, flagrantní porušování mezinárodního práva!" je mi odseknuto. Dozvím se o americké odpovědnosti za počínání každého despoty v sebevzdálenější Tramtárii.
    A co miliardy zahraniční pomoci?
    Ty přece dával Washington proto, aby udržel proradné režimy u moci, odvrátil zavedení potřebných reforem, uplatňoval svůj vliv v době studené války, aby v zárodku
uškrtil místní industriální vývoj potupnými dary z přebytků na americkém trhu neprodejného zboží.
    Co třeba Marshallův plán, Korea, Vietnam, Balkán, tam se Washington hrnul s lačným očekáváním vykořisťovatelského dravce, nebo tam mohl být jiný, méně satanský motiv? Ovšemže nebyl.
    Jiný pokus: co třeba Severní Korea s jejími nukleárními ambicemi, hrozba tamějšímu okolí — v tomto případě jak značná je vina Ameriky? Vina je to ovšem výlučná. Severní Korea pod tlakem ohrožení z Washingtonu se takto musí legitimně bránit.
    Imperialismus, kolonialismus. „Které kolonie, prosím? Filipíny spadly Washingtonu do klína v roce 1898 jako výsledek americko-španělské války a v roce 1946, hned po druhé světové válce, dostaly nezávislost. Portoriko už mělo a stále má příležitost volit si nezávislost a naprostá většina ostrovanů se nemíní vydat na cestu do třetího světa."
    Odpovědí je důraz na vykořisťování, globalizaci, hege¬monii.
    Co třeba americká odpovědnost za výskyt rakoviny? Odpovědnost to je jednoznačná. Na otázku se mi dostane přednášky o ekologii, ničení vzduchu, vod, luk a strání, že USA (stejně jako i jiné státy) nepřistoupily k dohodě v Kjótu.
    Teď ale události zásadnější. V Bagdádu došlo k útoku na hlavní úřad OSN, k značnému poškození budovy a početným ztrátám na životech. Nepřátelům obnovy Iráku se podařila výhružná iniciativa — zasáhnout proti komukoliv s jakkoliv humanitární agendou. Američané neúspěšně varovali OSN, že budova je na nechráněném, snadno zranitelném místě, že ve strážní službě jsou nadále zaměstnáváni příslušníci někdejší Saddámovy tajné policie. Nabídka Američanů poskytnout ochranu před případným útokem byla odmítnuta — z důvodu držet si viditelný, politicky prospěšný odstup od okupantů. Odpovědnost je ovšem americká.
    Američané potřebují co nejvíc pomoci k zvládnutí veleobtížného úkolu pacifikovat zemi. Uskutečnily se už ale obávané střety mezi příslušníky islámské větve sunnitů a šíitů. V šíitském posvátném centru Nadžaf došlo k explozi, při níž zhaslo víc než sto životů včetně významného náboženského hodnostáře. Ajatolláh Muhammad Bakr al-Hakím strávil dvacet let v exilu. Stoupenec umírněnosti, podporoval demokratizaci země a tím i uspíšení odchodu okupantů. Američany nabídnutá ochrana v Nadžafu při velikém pátečním shromáždění věřících byla však odmítnuta a došlo k masakru.
Z ajatolláha nezbylo nic víc než cár černého turbanu, distinkce potvrzující, že jeho někdejší nositel byl přímým potomkem proroka Mohameda.
    Stal se obětí hrdlořezů Saddáma, který zabil dvacet sedm příslušníků jeho rodiny, nebo skupiny šíitských extremistů, vedené mladým náboženským radikálem Muktadou al-Sadrem, obávajícím se, že úspěch demokracie by vedl k zániku jejich politického vlivu?
    Ani ten, ani onen. Milovaného Bakr al-Hakíma zabili Američané! Tak to vykřikoval dav, nad hlavami nesoucí jeho prázdnou rakev.
    Dobrá, takové počínání by se dalo vysvětlit vášněmi dané chvíle. Jenže téhož dne v egyptské Káhiře vládní deník Al-Ahram v úvodníku potvrdil pravidlo, tristní zkušenost, že žádný dobrý čin nesmí zůstat nepotrestán. Egypt je přece tím nejštědřeji obdarovávaným příjemcem americké zahraniční pomoci na africkém kontinentu — víc než dvě miliardy dolarů rok co rok — a neméně pravidelně v OSN hlasujícím proti USA. Tato vláda v úvodníku sdělila svému početnému národu, že Amerika zaútočila na budovu OSN, poněvadž její generální tajemník kritizoval invazi do Iráku. Američané zaútočili v Nadžafu, poněvadž ajatolláh Bakr al-Hakím měl tak značný vliv mezi svými souvěrci. Okupanti se tímto teroristickým aktem snaží svalovat vinu na islámské teroristy a svou propagandou všechny muslimy očerňovat.
    „Odpovědnost za tyto akty terorismu je odpovědnost Západu, především Ameriky."     A je to.
    Snaha uplatnit logiku nemá šanci proti oné takzvané dosed mind — mysli uzavřené, o svých premisách, dogmatech nepochybující, s oním pak nepopiratelným plusem, jak že je vysvětlování všech strastí světa vlastně jednoduché.

 Z knihy ZAŠMODRCHANÝ SVĚT

Poznámka: Knihu, o níž se autor zmiňuje v úvodu článku, se mi podařilo objevit ZDE. Nelze se o ni nepodělit. Už proto, že jeden z jejích autorů - historik Karel Bartošek - se po letech podílel na sepsání díla ´ČERNÁ KNIHA KOMUNISMU...