Will Cuppy - ÚPADEK A PÁD PRAKTICKY KDEKOHO

Řím a Kartágo byla nejvýznamnější města světa kolem roku 300 př. Kr. Řím byl tam, kde býval vždycky, a Kartágo bylo na severním pobřeží Afriky. Po léta byli Římané a Kartáginci sousedy, aniž by se pořádně porvali, takže to byla jen otázka času. Pak se vzájemně ničili v první, druhé a třetí punské válce.

Řím založil v roce 753 př. Kr. Romulus, nemluvně, které kojila vlčice a hlídal černý datel. Kartágo založila asi o sto let dříve Elissa, dcera tyrského krále Muttana I. Později byla ztotožněna s Didonou, dámou, které se tak líbil Aeneas. Svět, v kterém žijeme, je divný.

Římané a Kartáginci se velmi lišili povahou i temperamentem. Kartáginci neměli žádné ideály. Zajímali se jen o peníze, hýření a radovánky. Římané byli přísní a důstojní, pracovití a šetrní a vyznávali tradiční latinské ctnosti — gravitas, pietas, simplicitas a cizoložství.

Římané byli domácký lid. Když už se vůbec hnuli, pak jen proto, aby šli a zabíjeli nějaké jiné Italy. V raných dobách vyhladili Sabiny a Etrusky a pak dobyli většinu Itálie.

Římané byli ale připraveni na lepší věci, zejména po finanční stránce. I když byli příliš zdvořilí, než aby to říkali nahlas, mysleli si, že by bylo příjemné zmocnit se také kartaginské části Sicílie.

Mezitím Kartáginci stále bohatli a bohatli tím, že po celém Středomoří prodávali látky, dřevěné zboží, barvivo, sklo, nádobí, výrobky z kovu, domácí potřeby, nábytek a módní novinky. Zpočátku užívali systém výměnného obchodu, ale brzy zjistili, že není nad peníze. Většinu triků se naučili od svých fénických předků, kteří byli nejobratnějšími obchodníky starověku. Féničtí mořeplavci jako první navazovali vzájemné vztahy s cizinci a tato myšlenka se brzy úspěšně ujala po celém světě. Předtím to nikoho nenapadlo.

Takže brzy tu byla válka, která se protáhla na čtyřiadvacet let, od roku 264 do roku 241 př. Kr. Říkalo se jí první punská válka, protože latinské přídavné jméno punicus je odvozeno z latinského podstatného jména Puni nebo Poeni čili Féničané. Když válka skončila, Římané měli kartaginskou část Sicílie a škody ve výši 4 000 000 dolarů. Později jen tak pro legraci dobyli Sardinii a Korsiku a pak nastal trvalý mír na dvaadvacet let.

To nás přivádí k Hamilkarovi, velkému kartaginskému vojevůdci, který vykonal mnoho, aby prohrál první punskou válku. Strašlivě nenáviděl Římany, protože ho na několik let umístili na vrchol jedné sicilské hory, čímž ho zesměšnili. Když se konečně vrátil do Kartága, shromáždil svou rodinu a všichni společně nenáviděli Římany, až z toho mohli puknout. Byl to od nich nerozum, protože nenávist poznamenává vaši tvář, a lidé, které nenávidíte, zůstávají pořád stejně ohavní. Nic si z toho nedělají. Jsou příliš podlí, než aby se jich to mohlo účinně dotknout.

Hamilkar měl tři syny, Hannibala, Hasdrubala a Magona, a dvě dcery; s jednou z nich se oženil Hasdrubal Pulcher neboli Hezoun; nebyl to jejich příbuzný. V kartaginských dějinách je osm vojevůdců jménem Hasdrubal. Pokud někdo neměl v rodině aspoň jednoho Hasdrubala, tak to byla nuzota. Asi si mysleli, že si to tím zjednodušují.

Když bylo jeho synovi Hannibalovi devět let, Hamilkar ho vzal do Baalova chrámu a nechal ho přísahat na věčnou nenávist proti Římanům, kromě svědomitého psaní domácích úkolů. Chlapec už tehdy měl dvě malé vrásky mezi očima od nenávisti vůči Římanům. Nakonec se stal největším nenávistníkem v dějinách s obrovským shlukem vrásek.

Hamilkar také Hannibalovi řekl o slonech a o tom, že musí vždy mít spoustu těchto zvířat, aby zastrašil nepřítele. Řadu svých vlastních úspěchů přisuzoval slonům a byl přesvědčen, že by byli vyhráli první punskou válku, nebýt drobné smůly; válka se totiž stala námořní záležitostí. Ale i když se válčilo na pevnině, Římané nebyli zdaleka tak zastrašeni, jak se očekávalo. Římané se o slonech dozvěděli, když válčili s Pyrrhem, kterého nakonec porazili jeho sloni v roce 275 př. Kr., a ještě dříve předtím byl za Alexandrových časů indický král Poros zničen vlastními slony.

Jestliže tedy historie přinesla do té doby aspoň jedno poučení, pak to bylo nikdy nepoužívat slony ve válce. Neptejte se mne, proč to Hamilkar nevěděl. Kartaginští sloni byli cvičeni, aby vyráželi vpřed a rozdupali Římany, jenže oni příliš často vyráželi vzad a rozdupávali Kartágince. Kdyby se to stalo vám, nevšimli byste si toho a nedělali s tím něco?

Pak se Hamilkar vypravil do Hispánie, kde strávil osm let zdokonalováním svých plánů, a utopil se v roce 228 př. Kr., když se brodil přes řeku se stádem slonů. Hezoun Hasdrubal, který zaujal jeho místo, byl o několik let později zavražděn a velení převzal Hannibal, kterému bylo šestadvacet a dobře ovládal otcovu válečnou rutinu. Hannibal opustil Hispánii v roce 218 př. Kr. a během patnácti dnů překročil Alpy a vtrhl do Itálie s velkou armádou a sedmatřiceti slony, čímž vytvořil rekord v překračování Alp se slony, a začal druhou punskou válku. Převádět slony přes Alpy není tak zábavné, jak by se mohlo zdát. Alpy jsou dost obtížné i pro lidi a sloni jsou mimořádně vhodní pro nepřekračování Alp. Když už s sebou musíte něco brát přes Alpy, zkuste to s kamzíky. Jsou na to stavění.

Věřte nebo ne, ale všichni sloni ten přechod přežili, i když polovina vojáků zahynula. Historikové tvrdí, že Hannibal během těch útrap jako by ani necítil únavu. A také nikdy nepropadl zoufalství. Kdykoli se z Alp zřítilo jeho tisíc mužů nebo podobně, vyzval zbývající, aby vydrželi, a sloni zůstali v pořádku. Kdyby tehdy do něho někdo v pravou chvíli strčil, byl by ušetřil kus bolestné historie. Často rozhodují právě maličkosti.

Polybios píše, že počet Hannibalových slonů, to jest sedmatřicet, byl zaznamenán Hannibalovou vlastní rukou na mosaznou desku v Itálii. Polybios to sám četl. Přesto jeden novodobý historik nedávno uvedl cifru čtyřicet, snad z přirozené tendence zaokrouhlovat čísla. Sloni se ale nevyskytují v zaokrouhlených číslech. Můžete mít jednoho slona, tři, sedmatřicet. Je to jasné, profesore?

Hannibal čekal, že dostane další slony, které nechal v Hispánii svému bratru Hasdrubalovi, ale Římané přeťali zásobovací cestu. Během patnácti let, která strávil v Itálii, Hannibal nikdy neměl dost slonů podle svých představ. Většina původní skupiny podlehla klimatu a on stále prosil Kartágo o další, ale doma lidé škudlili. Ptali se, jestli si myslí, že oni ty slony vyrábějí, a co udělal s těmi slony, které mu poslali předtím. Někdy, když byl zcela bez slonů, nějak jich pár odněkud sehnal, a tato zručnost podle mého názoru zasluhuje naši pozornost.

Podobně jako dříve jeho otec ani Hannibal nezpozoroval, že největších úspěchů dosáhl, když neměl vůbec žádné slony. Ani slovo o slonech nepadlo v bitvě u Ticina a u Trebie jich bylo jen pár. Poslední slon uhynul před bitvou u Trasimenského jezera, kde Hannibal Římany doslova rozdrtil. Opět zcela bez slonů byl Hannibal u Kann, kde dosáhl vůbec největšího vítězství za první tři roky italského tažení. Neříkal jsem vám to?

Mám vlastní teorii, proč Hannibal nedobyl Řím, když měl takovou možnost po bitvě u Kann, a proč propadl podivné nečinnosti během dalšího tuctu let, kdy se jen bránil a nic víc. On na něco čekal. Jeho bratr Hasdrubal přitáhl do Itálie s deseti slony v roce 207 př. Kr., ale ti se chovali tak mizerně, že je vlastní strana musela utratit a Hannibal je nikdy neuviděl. Po čase jich Kartágo poslalo dalších čtyřicet. Omylem byli dovezeni na Sardinii.

A tak se Hannibal vrátil domů a doufal, že dostane, co potřebuje. U Zamy, nedaleko Kartága, kde se v roce 202 př. Kr. odehrála poslední bitva druhé punské války, konečně bylo po jeho. Do první bitevní linie umístil osmdesát slonů. Ti se obrátili proti Kartágincům a Scipio Africanus se postaral o zbytek.

Hannibal nikdy neuspěl ve svém úsilí rozpoutat další válku. Kartáginci z toho už byli unaveni. Pokusil se zatáhnout Antiocha Velikého ze Sýrie do plánů zahrnujících slony a pak byl nucen uprchnout z Kartága, když Římané žádali jeho vydání. Několik let se toulal po Asii a konečně našel útočiště u Prusia, krále bithýnského, jediného skutečného přítele, který mu zůstal na celém světě. Jednoho dne zjistil, že Prusias vyjednával s Římany, aby přišli a odvedli si ho. Hannibal polkl jed a zemřel ve věku šedesáti čtyř let, devatenáct let po bitvě u Zamy.

O tom, zda byl Hannibal skutečně velký muž nebo jen slabý průměr, což je můj osobní názor, si musí každý rozhodnout sám za sebe. Římané ho obvinili ze zrady, to jest z punské víry a z toho, že je neustále lákal do léček a pobíjel je. Očekávali, že se bude chovat podle klasických pravidel řádné války, ale zjistili, že na něj není spolehnutí. Nezabýval jsem se příliš detailně jeho vojenskými přednostmi, které jsou ostatně nasnadě. Jen jsem se snažil zdůraznit to, co považuji za jeho slabinu jako stratéga a taktika. Ale nemyslím, že to bude k něčemu dobré. Někteří lidé jsou nepoučitelní.

Pro dámy nebyl Hannibal nic zvláštního. Říká se, že měl manželku v Hispánii. Pokud ano, pak se ztratila ve válečné vřavě a nikdo nezaujal její místo. Zdá se, že nikdy nenarazil na tu pravou. To je zhruba vše, co víme o jeho soukromém životě. Sosilos, řecký historik, který ho doprovázel po celou jeho vojenskou dráhu, jedl s ním, pil a kamarádil se, to všechno zapsal pro budoucí generace, ale sám nepatřil do správné literární skupiny a jeho kniha se ztratila. Polybios tvrdí, že to byla jen sbírka zápecních anekdot, samé intimní a vulgární věci, nehodné naší pozornosti. Tak dobře. Máme aspoň jistotu, že až do posledního dne nenáviděl Římany, protože to tak slíbil svému otci. A že pravděpodobně až do samého konce věřil, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby jen měl trochu víc — vy už víte čeho.

Když Kartágo začalo znovu prosperovat, Římané je oblehli v letech 149 až 146 př. Kr. Nakonec tam vtrhli, zmasakrovali obyvatele, město ydrancovali, do základu je vypálili a na jeho místě vysázeli trávu. Řekl jsem si, že byste rádi věděli, jak to dopadlo….