William Eastlake - HÁJILI JSME HRAD

SVOBODNÍK ALISTAIR P.  BENJAMIN

Těsně před koncem světa měl k nám kapitán Beckman přednášku o dějinách umění. Totiž krátce před tím, než Němci prorazili v Ardennách, našel se v americké armádě kapitán, který vykládal vojákům o síle, o magické moci románského oblouku.

„Co to má bejt?"

„Počkej, on k tomu dojde."

„V mým volným čase?"

„Když se zrovna neválčí," pošeptal jsem de Vacovi, „dají si šarže záležet, aby mužstvo nemělo ani hodinku pro sebe. Vojáci by třeba začali myslet, a kdyby k něčemu takovýmu došlo, mohli bysme třeba vyhrát válku a zkazit jim zábavu."

„Svobodníku Benjamine," ozval se kapitán Beckman ze své katedry na dělovém podvozku. „Svobodníku Benjamine, jestli se cítíte k této přednášce lépe kvalifikován, jestli ji chcete převzít za mě, tak proč se -"

„Děkuji, pane kapitáne. Ne, promiňte. Pokračujte, prosím."

„Děkuji vám, svobodníku Benjamine," řekl ledově kapitán Beckman. „Nuže, pánové, v této souvislosti bych rád zdůraznil, že románský sloup si nikdy nesmíme plést s neoklasickým výtvorem renesance, a tu se dostáváme k dalšímu běžně rozšířenému estetickému bludu, a rád bych, abyste si ho uvědomili — umění si už v patnáctém století kladlo stejnou otázku — k bludu, který se vždycky zakládá na vrtkavé fantazii biologických analogií. Pánové, není žádný pokrok od El Greca k Delacroixovi, tak jako není degenerace od Giorgiona k Tiepolovi. Empirické omyly lze částečně přičítat na vrub estetickému determinismu, který kulminoval v průmyslové revoluci."

„Jeden nikdy neví, kdy se mu tohle hodí," podotkl Los.

Kapitán Beckman zvedl ruku. „Stojíme tu, pánové, před týmž problémem, s kterým se museli vyrovnat už prerafaelité, když se prodírali na světlo bez vedení a bez figurativního pulsu Williama Morrise."

„To byl náš dobrej kámoš," prohodil Clearboy.

„Děsí mě pomyšlení," pokračoval kapitán Beckman,- „že bychom my, Američané, mohli okupovat tento hrad a žít přitom v iluzi, že obýváme ukázku renesančního neoklasicismu. To je zásadní omyl."

„No bodejť," řekl de Vaca.

„Neplatnost, této premisy je zřejmá, všimneme-li si eliptických konfigurací na vrcholku severní věže. Vidíme snad nějaké estetické nebo vůbec architektonické anomálie na severní bráně?"

„Moře."

„Rád bych vás upozornil, pánové, že tu nejde o žádné umělecké anomálie, nýbrž pouze o apriorní představu pokroku v našich hlavách. Čemu se Rubens naučil v Itálii, to se nejen odrazilo v jeho pozdější malbě, ale dost kupodivu také způsobilo jakýsi revoluční přeryv, který spíš znovuvytvářel, napodobil renesanci."

„Kdo by to do něj řek, že jo."

„Pánové, sešli jsme se tu, abychom vedli válku, a ne debatu o estetických pravdách, ale já mám podezření, že ode dneška za deset, za dvacet let vás bude někde na sjezdu Americké legie pronásledovat vzpomínka na to, jak vás tenkrát v Ardennách nezasáhl výbuch pumy ani granátu, ale k smrti vás otrávil kapitán Beckman. Ale účelem mé promluvy je právě to, abych vámi otřásl, přiměl vás, abyste si pomocí těch nudných rozvláčností uvědomili, že existuje jakýsi svět, který je vám naprosto neznámý, který nenavazuje na nic ve vašem domnělém já, ale o kterém vás mohu ujistit, že má obrovský dosah pro vaše pravé já. Funkcí umění je znepokojovat a burcovat. Umění je něoo, co vás rozebere na kousky a znova složí dohromady jako úplně jiného člověka. Máte všichni tady na hradě jedinečné privilegium, že můžete obývat monumentální tribut lidskému pojetí krásy." 

„Ale jděte, pane kapitáne."

„A jestli si na tomto místě mohu dovolit malou analogii s naší současnou situací, rád bych vás upozornil, že válka není věda, ne, věda vůbec ne. Válka je umění. Zdá se vám, že to je oprávněný předpoklad, svobodníku Benjamine?"

„Určitě, pane kapitáne." A pomyslel jsem si: On taky musí prodělat svou válku. Měl bych ho sice z toho vytáhnout, ale on se musí naučit, co takovýhle boj obnáší. Pustil se do boje nejenom s celou americkou armádou, ale s celým světem. Ježíši Kriste, člověk by řekl, že mu přece musí dojít, že v téhle divné armádě s uměním neprorazí. On je schopen se dát zavřít a zastřelit, a já si dovedu představit sám sebe, toho černého vzadu, jak s širokým úsměvem na tváři a s granáty kolem krku velím popravčí četě.

„A souhlasíte s tím, svobodníku?"

„Já nemám vůbec ponětí, o co jde," řekl jsem. A pomyslel jsem si: Promiňte, pane kapitáne, že jsem. vás nechal ve štychu, ale proti tomuhle kulometu si musíte jít sám.

„Desátníku Clearboyi," statečně pokračoval kapitán Beckman, „domníval jste se, desátníku, že si váš generál Patton svůj průlom z Normandie naplánoval předem?"

„O tom fakt nemám páru, pane kapitáne." „To jsem chtěl od vás slyšet, desátníku. Chtěl bych vás upozornit, že ve válce existuje stejná spontánnost, stejná revoluce, ne evoluce, jako v umění. Pánové, desátník Clearboy byl u generála Pattona, když Sedmá armáda provedla průlom do Normandie."

„Jenže my jsme se nijak blíž nestýkali, pane kapitáne."

„Nicméně se domnívám, že to jen svědčí pro mé tvrzení. Napoleon u Slavkova, Hannibal před Alpami, Caesar před Rubikonem. Chápete, oni si nemohli svoje vítězství naplánovat. Když provedete jako důsledek plánování to, co je logické, nepřítel to čeká a je na vás připraven. Obě strany studují stejné příručky. Válka je uměním nastávajícího a já se domnívám, že není-li umění uměním — vítězství bez umění je bezcenná cetka. Dovolte mi, abych svoje tvrzení objasnil."

„To děláte celou tu dobu, pane kapitáne."

„Věda je umění. Dovolte mi, abych vám přečetl něco ze svých poznámek. Vítězství ve válce dosáhneme nejspíš tehdy, bereme-li postup bitvy ne jako vědu, ale jako umění. Považoval byste, svobodníku Benjamine, toto kompendium za přijatelnou hypotézu?"

„Cože?" řekl jsem.

„Můžete přistoupit na mou premisu?" 

„No jasně, pane kapitáne." 

„A proč?"

„Poněvadž jsem nedával pozor."

„Tohle má být kurs v rámci taktické přípravy. Nemáme tu sice instruktážní filmy, ale major Falconer si přeje, abychom se mužstvu postarali o zaměstnání, a tak jsem si dnes v hodině dovolil nadhodit svou

oblíbenou teorii."

„Abyste ji přitom nezabil, pane kapitáne."

„A to..." řekl kapitán Beckman, odrážeje námitky.

„Věda je umění," řekl Clearboy.

„Ne. Válka je umění. Uvažujte o tom, pánové. Nejprve mě na tu hypotézu přivedlo malířství. Pochopením problémů malířství získáme postupně jakýsi přístup k válce, jakýsi klíč. Malíř umocňuje naše vnímání skutečnosti tím, že skutečnost ignoruje. Řekněme, že malujete obraz nějaké hory. Skutečná hora přestane existovat, ale jakási hora existuje ve vás. Jste srdcem té hory. Vyjádříte-li tuto emoci barvou a tvarem, dosáhnete umocněného vnímání, a divák skrze tu horu vstupuje do vás. Ačkoliv je vaše hora pouze iluzí, emocí, domnívám se, že emoce hory nastává. Umění nastávajícího je vnímání vzájemně sdílené s umělcem. Jakési vyvrcholení." 

„Orgasmus," řekl jsem.

„Chtěl bych zdůraznit," řekl Beckman, „že umělec není na světě sám. Musí svou účast, svou participaci, s někým sdílet. Obecenstvo je mu partnerem v jakémsi milostném aktu. Ano, umění se podobá sexuálnímu zážitku, a v sexuálním zážitku, jako v umění, nemůže člověk dosáhnout vrcholu sám."

„Fakt, pane kapitáne?"

„Pamatujete se, pánové, na ten instruktážní film, který vám promítal poručík Amberjack?"

„Ten o šoustání, pane kapitáne?"

„Ano," řekl kapitán Beckman. „Rád bych to uvedl do souvislosti s uměním válečnickým, poněvadž film tu problematiku nevyčerpal. Samozřejmě, když máte o sexu film, nemůže to být vyčerpávající," udělal velice chabý vtip. Nikdo se nezasmál. „Ale teď vážně, pánové. Sex, který se odehrává bez lásky, zrovna tak jako umění bez procítění, neznamená víc než pouhopouhou masturbaci."

„Máme si to poznamenat, pane kapitáne?"

„Ne. Já tu jenom nadhazuji různé otázky, pánové. Mám tady zabít hodinu, a mohu vám tím třeba něco dát."

„Nemohli bysme se bavit dál o tom sexu?" zeptal se de Vaca.

„Ne. Chtěl bych vám něco povědět o umění válečnickém. Myslím, že mohu přistoupit k základní otázce. Otázka zní —"

„Ano, pane kapitáne?"

„Otázka zní . .. řekněme, otázka zněla..." 

„Ano, pane kapitáne. Sex je umění?" 

„Ne, Lose."

„Masturbace je umění?"

„Ne, de Vaco. Rekl bych, že otázka zní, a možná jediná otázka, o kterou tu vůbec jde — nedá se celou hodinu přednášet bez instruktážních filmů. Ale abychom se vrátili k tomu, co jsem vám říkal o ženách a válce."

„O válce a umění, pane kapitáne." 

„Ne, to teď ne," řekl Beckman.

„Já to chápu," prohlásil Clearboy. „Člověk si neplánuje jak to skoulí se ženskou. Neříká si nejdřív udělám to a pak tohle. Neláme si hlavu s logistikou, zásobováním, taktikou a strategií. Akorát si řekne tuhle babu si narazím, poněvadž se tu ta baba objevila."

„To je, pánové, umění. To je, pánové, válka," prohlásil de Vaca.

„Vyložil jsem to jasně?" řekl Beckman a chystal se k odchodu.

„Obávám se, pane kapitáne."

„Dobře. Máte nějaké dotazy?"

„Ano, pane kapitáne. Co byste říkal, kdybyste se dověděl, že vám doma stará spí s nějakým ulejvákem?"

„Na takové dotazy nejsem povinen odpovídat, Clearboyi. Už je po hodině."

„Teprve po dvacíti minutách, pane kapitáne."

„No, já bych řek, Clearboyi, na holku se vyser," rekl Rossi.

„Na tu dálku, seržante?"

„Ještě bych se vrátil k té válce," řekl Beckman. „Rád bych vám vštípil nějakou užitečnou myšlenku. Chci vám, syčáci, říct, že jestli budete někdy nuceni celou hodinu přednášet tlupě idiotů, tak se raději vzdejte důstojnické hodnosti. Máte-li ještě nějaké dotazy, tak za mnou přijďte do kanceláře."

Všichni se rozprchli, až na mne. Alistaira Benjamina. Šel jsem za kapitánem Beckmanem do jeho kanceláře.

„Když jsem říkal, ,přijďte za mnou do kanceláře', nečekal jsem, že mě vezmete vážně, Alistaire," řekl Beckman. „Chci být o samotě."

„Vy jste k sežrání," řekl jsem. „Vaše řeč mě obrátila na víru."

„Já nechci být k sežrání," řekl kapitán Beckman trucovitě. „Neměl jsem v úmyslu, aby ta přednáška vyzněla jako recese, ale někde se to prostě zvrhlo."

„Ne, mě to obrátilo na víru," řekl jsem. „Dovolíte, abych se posadil?"

„Ne, můžete stát," řekl kapitán Beckman zdvořile.

„Já jsem blázen do umění," řekl jsem. „A vaše přednáška mě osvítila. Na vojně člověk neslyší než vojenský kecy. Co jste tu říkal o malířství, to mě hluboce zasáhlo."

„Já jsem voják," řekl defenzivně Beckman. „Vidím, že už stejně sedíte. Svobodně řečeno, svobodníku, kdyby nás tady lidi slyšeli, jak se bavíme, měli by dojem, že jsme psychopati. Totiž takhle to na vojně vypadá. Všecko, co se nějak vymyká z jednotvárné rutiny, je nepřijatelné. Měl jsem původně v úmyslu přednášet o rychlém skicování nepřátelského terénu. Kdyby vojáci dokázali hodit na papír ideu toho, co viděli, znamenalo by to pro ně mnohem víc."

„Ale je válka subjektivní záležitost, pane kapitáne?"

„To je docela případná otázka," řekl Beckman a vytáhl lulku. „Sedí se vám tu dobře?" 

„Myslíte to ironicky?"

„Myslím, když jste tu jako svobodník a já jako kapitán a vůbec."

„A vůbec?"

„Ano," řekl Beckman. Nacpával si lulku a snažil se přitom nacpat všechno do své otázky. „Nezdá se vám, že se nemůžeme dost dobře bavit o umění, dokud nepřítel... dokud jsme obklíčeni celou americkou armádou?"

„Mám dojem, pane kapitáne, že jste si tu přednášku moc bral. Nikdy nepodceňujte inteligenci amerických vojáků."

„To jste se dočetl v rukověti pro výcvik, svobodníku?"

„Ano, pane kapitáne."

„Který idiot, myslíte, to tam dal?"

„Nějaká hlava skopová."

„To je fakt," řekl Beckman a zapálil si lulku. Jako by mě] v zapalovači tritol, takový nás ozářil plamen. „My dva spolu sdílíme tajemství. Máme silný vztah k věci, jejíž existenci armáda vůbec nepřipouští."

„K umění, pane kapitáne?"

„To slovo už bychom neměli používat, Alistaire," řekl Beckman. „Dokonce i mně už se to těžko říká v kontextu vojenského života."

„Nesmíte zatrpknout, pane kapitáne. Koneckonců jsme tady v perfektním hradě z desátého století, a kolem nás samé krásné věci, vzácné a pravé umělecké poklady. Kdyby je člověk neocenil, nestál by za moc jako člověk. Kdyby je voják neocenil, nestál by za moc jako voják. Napoleon před Benátkami prohlásil: ,Kdyby měla má děla zničit jedinou sochu, raději bych Benátek nedobyl.' Tak mluvil velký voják, pane kapitáne."

„To že řekl Napoleon, Alistaire? To se mi na něho nezdá."

„Ne, pane kapitáne, Napoleon to vlastně neřekl. Ale já jsem si říkal, že vám to třeba zvedne náladu."

„Vážím si toho, Alistaire. Jenže Napoleon byl svině."

„Byl, pane kapitáne."

„Já mám dojem, že každá vojna je buzerace, nezdá se vám? Vojska s vlajícím peřím v hrdých válkách, jež ze ctižádosti dělají ctnost."

„Ano, pane kapitáne. Ale vidím, že jste dostal Purpurové srdce a Stříbrnou hvězdu."

„To bylo z rozčilení," řekl Beckman. „Celý rok jsem nebyl při smyslech. Ale už jsem z toho venku."

„Ale o tenhle hrad byste bojoval, pane kapitáne."

„Ano, jenomže nevím s kým," řekl Beckman. „Nevím, která strana by ho chtěla zničit."

„Ale vy byste bojoval o jeho záchranu."

„Já nevím," řekl Beckman. „Jediné, co vím bezpečně, naprosto bezpečně, je tohle: Možná že půjdu proti kulometu, třebas i vezmu útokem pevnost vyzbrojenou osmaosmdesátkami, ale přísahám vám, Alistaire, že už v životě nebudu mít přednášku."

„Ještě jednu věc, pane kapitáne."

„Ano, Alistaire."

„Promiňte, že jsem vám prve během přednášky nemohl přijít na pomoc."

„To už by zcela přesahovalo rámec služebních povinností."

„Ale stejně..."

„Neomlouvejte se, Alistaire. Až napíšete tu svou knihu, můžete mi přijít na pomoc. Ne, vykašlete se na to. Jenom to dobře napište, o tomhle hradu, a jak jsme ho hájili. To není špatný titul — Hájili jsme hrad."

„Děkuji vám, pane kapitáne."

„Za málo, Alistaire. Jsme oba na jedné lodi. Máme stejné nepřátele a stejnou lásku. I když se spolu nedomlouváme, stejně si rozumíme."

„Ano, pane kapitáne."

„Hájili jsme hrad."

„Pokusíme se o to. Ještě něco, pane kapitáne?" 

„Už nic."