William Manchester - SBOHEM TEMNOTO

        Náš velitel pluku, plukovník Horace F.  Hastings, přezdívaný Starý Turek, byla rázovitá a barvitá figurka, válečný oř, který je u námořní pěchoty hodnocen vždy velmi vysoko. Díky svému stáří měl muskulaturu scvrklou až na kost. Tvář měl vrásčitou, ošlehanou větrem, s laloky, jež se, pokud se rozčílil, karmínově zbarvily. To se stávalo často. Vzpomínám si na jeho zádumčivé oči, žilnatý krk, šlachovité ruce, červený nos, trochu začervenalé spánky a rty, které se vzájemně hryzaly jako  u nervózního koně. Údajně se narodil ve Vulture Gulch v Arizoně, později jsem ale zjistil, že takové místo neexistuje. Náš plukovník byl beze sporu srdnatý, nebyl však příliš bystrý. V jednom byli ale důstojníci a poddůstojníci zajedno - navenek působil jako hrůzostrašný bojovník. Večer předtím, než jsme odpluli na Šalamounovy ostrovy, jsem ho zahlédl, jak je v hale hotelu U. S. Grant v San Diegu obklopen mladými děvčaty. Měl na sobě modrou uniformu amerického námořnictva se všemi svými vyznamenáními. Působil povýšeným dojmem jako  car, který si pečlivě vybírá nocležnici pro nadcházející noc. Na bojišti jeho vzhled připomínal piráta - na hlavě měl sluncem vybělenou lodičku, ruce spočívaly na štíhlých bocích, brada bojovně vysunutá. Působil dojmem, že je každým coulem  talentovaným velitelem. Bohužel  takový ale nebyl. Během první bitvy, v níž velel, ho velení odvolalo pro neschopnost.

   Podle mne to byl ten nejzbytečnější člověk, jakého jsem poznal. Pronášel poznámky jako  „na jídle nešetřete ujezte ho dost", „tady v Dixie jsme na hlubokém jihu" a „zůstaňte fit a zdraví". V San Diegu prohlásil: „Zítra budeme plout na lodi". Na Guadalcanalu plukovník předpovídal: „Svítat

bude při rozbřesku".

   Námořní pěchota byl jeho celý život. Oslava založení námořní pěchoty se konala vždy 10,  listopadu. Při takových příležitostech měl, i když to bylo v džungli, připnuty všechny své medaile a řídil důstojnicky banket. Velkým okamžikem byl vždy přípitek námořní pěchotě, během něhož vyjmenoval všechna vítězství, včetně bitvy u Bull Run, kde vlastně o vítězství nešlo, protože se Leathernecks od nepřítele odpoutaly a utekly. (Většina z jejich důstojníků přeběhla ke Konfederaci). Spojené státy během projevu nebyly zmíněny a přesto, že jsme při oslavě měli vlajku našeho

pluku, hvězdy a pruhy nápadně chyběly.

   Starý Turek měl  prapodivnou vojenskou kariéru. Kousek po kousku jsme si ji složili z vyprávění  čtyřicátníků, kteří  s ním v 1. světové válce bojovali. Hastings byl důstojníkem od píky. V roce 1918 byl „První voják" a „První důstojník". Když byla ofenziva u Saint Michel v plném proudu, porozuměl špatně vydanému rozkazu,  který zněl, že jednotka má ustoupit. On to pochopil obráceně. Zatímco se tedy ostatní stáhli, Hastings se vrhl dopředu. Právě v tom okamžiku se ale i Němci rozhodli ustoupit. Následkem toho to vypadalo, že se Hastings dostal do první frontové linie sám. Nadřízení mu za to dali vyznamenání Námořní kříž a navrhli ho na poručíka. V meziválečném období sloužil v banánových republikách a tam se mu podařilo získat vyznamenání Stříbrnou hvězdu a dvakrát Purpurové srdce. Do té doby, než byl jmenován naším velícím důstojníkem,  nevelel nikdy větší vojenské jednotce. Avšak jeho  nejpozoruhodnějším profesionálním počinem byl vynález zařízení na chytání hmyzu.

   U 3. praporu se šířila zvěst, že iniciála „F" u Hastingse  znamená „Flytrap". Pravda je ale zahalena často mýtem a stejně to bylo i v tomto případě. Protože ho při službě v Karibiku obtěžoval hmyz, vynalezl Hastings složitou past s mnoha tunely, komůrkami a bludišti, která jak věřil, polapí hmyz rychleji, než ta nejlepší mucholapka. Výsledkem byla vychvalovaná vojenská příručka. Obsahovala detailní kresby a přesné instrukce („... kořist se bude pohybovat ve zvláštní zóně tvaru kuželu se sklonem plochy ,AC, která určuje přibližnou křivku dráhy..."). Vynález byl přijat na Ministerstvu námořnictva jako „M1-A1 Flytrap." Všechny informace nutné k sestavení vynálezu byly pouze v manuálu. Dokud se Hastings nestal našim velitelem, žádný vynálezce ani nikdo jiný past nepostavil. Nyní vydal rozkaz, aby se past vyrobila. Naše rota přesně podle návodu past postavila. Dozvěděli jsme se, že plukovník ji zkontroluje v 9.00 hodin následující sobotu a spočítá mouchy, které byly chyceny. Minul den, potom druhý. Past byla ale pořád prázdná. Pluk tak musel čelit své první  krizi. Pokud by to tímhle způsobem pokračovalo, přinesla by sobota katastrofu. Bylo to jako kdyby Odyseus, který se již rozloučil, aby se vydal  na historickou plavbu, zjistil, když dorazil na mořské pobřeží, že loď odplula bez něho. Protože předvídal neblahé následky, Hastingsův výkonný důstojník zachmuřeně rozkázal, aby každý ze záklaďáků chytil 10 much a pustil je do pasti. Já tento rozkaz dostal od Mika Powerse, který mi po mé žádosti, aby mi to dal písemně, hrozil, že mne uškrtí. Proto jsem svému družstvu řekl, aby to brali jako výzvu. Vzali to tak. Stěží to do soboty stihli, přece se jim to ale povedlo. Plukovník byl očividně potěšen. V nadšení z výsledku, řekl výkonnému důstojníkovi, že když se podařilo do pasti s jedním otvorem chytit tolik hmyzu, proč nechytit dvojnásobné množství přiděláním druhého otvoru?

   Výkonný důstojník - to jak vím, bylo poprvé a naposled, přispěl svým způsobem k našemu válečnému úsilí. Diskrétně poznamenal, že pokud by měla past dva otvory, přilétla by kořist jedním a vylétla druhým. Hastings nad touto odpovědí začal přemítat. Nakonec řekl, že měl přinejmenším dobrý nápad, který měl v sobě hodně přínosného. O týden později byla past potichu rozebrána.

   Byl jsem přítomen tomu, když ho vyhodili a on se cítil ponížen a uveden do rozpaků. To byla moje nejhorší zkušenost, kterou jsem s plukovníkem jako velitelem měl. Pro některé  bývalé studenty, dřívější atlety, které námořní pěchota přitahovala, to ale nejhorší zkušenost nebyla. Jejich přednosti a zkušenosti byly u námořní pěchoty vysoce hodnoceny. Jednou ráno Hastingsův podřízený, plukovník Branch Packard, velící 4. praporu, zjistil, že by se mohlo z bývalých atletů u pluku zformovat celoamerické fotbalové mužstvo. Skutečnost, že teplota byla 40 stupňů Celsia ve stínu, nikoho neodradila. Nevadilo ani to, že po ruce není fotbalové hřiště. K čemu byli záklaďáci? Tak jsme se pustili do úpravy více méně rovného terénu o délce 108 metrů a šířce 48 metrů. Do země jsme zarazili brankové tyče. Potom jsme zkoušeli odstranit všechny kameny. To byl však nesplnitelný úkol. Hráči, z nichž většina byla nižší důstojníci, navrhovali, aby se hrálo na babu, oba plukovníci tyto návrhy ale rozhořčeně odmítli. Mariňáci nejsou žádné padavky. Den, kdy zápas probíhal, byl horký a dusný. Vztyčeno bylo malé pódium ve vzdálenosti 45 metrů a nad ně byl umístěn obrovský zelený deštník, který měl vytvářet stín. Tam stáli jako sáhibové při audienci u indického maháradži, oba plukovníci, zatímco na hřišti se potili udýchaní hráči, kteří měli na sobě pouze kamuflované vojenské spodky. Většina ostatních se shromáždila na obvodu hřiště a mechanicky hráče povzbuzovala. Já po chvilce znechuceně odešel. Později jsem se dozvěděl, že vojenští doktoři u námořnictva, vyplašení tím, že jeden z hráčů na hřišti z horka zkolaboval, žádali ukončení zápasu už po první třetině. Zápas skončil nerozhodně...