Zle, země má rodná, matičko vznešená, půvabem prostým milostná, zle je! Ty, jež si občany v laskavé náruči nosila. V přítulném obětí chovala. Živila je a jako něžná máma s láskou a milostnou péči pečovala. Tobě usekají ruce modrokošiláčci krutou sekerou, dinosaurátka zuby ostrými, ostřejšími než jakýkoli meč, zatnou se do tvých roztančených nohou. Budou tě bít. Týravě mučit. Tělo tvé rozmetou do všech koutů světa. Co zbude? Oči pro bezmocně zoufalý pláč?
Zle, země česká, zle je! Zle je, Moravo, gejzíre barvozvučných barev tryskající! Zle je, Slezsko, tajemnou dálkou se zahalující! Zle je! Modrouší stín padá na rozkošné půvaby naší mámy. Bude ji bít. Rozdírat. Sveřepě ničit. Vysávat blahodárný život. Chtivě zaboří drápy do průsvitně hebkého těla! Surově znásilňovaná modrobýčím řevem, knutou modrokošiláčků, bičem dinosaurátek budeš!
Dívám se skrze vidění noční. Do očí vznášivé obrázky prýští. Co vzlíná mým tělem. Co stéká mi vnitřním zrakem? V dálce se zvedá světelný opar. Stydlivě plachý svit. Šedavý náznak svítání. Co dálkou se rozmotává snem. Jaká slova se ženou svítavým nebem? Když hvězdy uhasly. Měsíc ukryl se. Pozorně čtu:
„Neboj se! Otrávené prameny vysuším! Jedovaté jazyky useknu. Nebudou škodit, ani ubližovat. Nebe jako bezedná číše naplní se slunečním světlem!“
Vidění odešlo a mé oči se zalily slzami. To pro tebe, země má krásná! Pozvedáš mou duši tisícem světel a barev! A co za mnou přichází z nesmírné dálky? Chvějivý zvuk pastýřské píšťaly. A co ještě slyším vnitřním zrakem? Štěkot psů a jásavý zpěv. Dunivý chorál! Oslavnou píseň probouzejícího se rána.