Lepší svět (1)

Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět.
Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází. Kruh se uzavírá…“
(Karel Čapek)

Moje babička z tatínkovy strany se narodila roku 1898 v Rakousko-Uherské monarchii, žila postupně v 1. a 2. Československé republice, v Protektorátu Böhmen und Mähren, ve 3. Československé republice, v Československé lidové republice a v Československé socialistické republice. Pamatovala dvě světové války, vyhlášení samostatnosti Československa 1918, hospodářskou krizi třicátých let, Mnichovskou dohodu 1938, německou březnovou okupaci okleštěného Česko-Slovenska 1939, květnové Pražské povstání 1945, Vítězný únor 1948, politické procesy padesátých let, Pražské jaro 1968 i následnou srpnovou internacionální pomoc bratrských armád Varšavské smlouvy.

"Hlavně zdraví!" říkávala v situacích, v nichž většina z nás obvykle pouze bezmocně nadává. Tehdy jsem se téhle životní filozofii poškleboval. Připadala mi banální. Dnes mi banální nepřipadá, ale babičce už to povědět nemůžu. Odešla, když mi bylo pětadvacet let. Tak brzy člověk rozum nedostává. Můžu se ale pokusit o malou rekapitulaci doby, v níž prožila závěrečné čtvrtstoletí svého života. Bylo to konec konců zároveň první čtvrtstoletí života mého...

Babiččina generace, tedy generace našich prarodičů, vyrůstala na sklonku Rakousko-uherské monarchie, za panování císaře Františka Josefa I. Bylo jí vštěpováno, že všichni lidé jsou si víceméně rovni a že záleží pouze na nich, jak si zařídí svůj vlastní život. Samozřejmě kromě stařičkého mocnáře, neboť ten byl z jakéhokoli porovnávání jaksi automaticky vyloučen, neboť měl vyšší poslání.  A kromě Židů a Cikánů, neboť Ti mají s tou rovností v našem civilizačním okruhu problém odjakživa - byť každý z nich z jiného důvodu.

Pak přišla 1. světová válka, která obohatila spektrum světové politiky o sovětský komunismus, jenž - prozatím v geograficky omezeném měřítku - realizoval v praxi Marxovu teorii tříd a zařadil tím mezi „nerovné“ většinu těch, kdo se domnívali, že všichni lidé jsou si víceméně rovni a že záleží pouze na nich, jak si zařídí svůj vlastní život. Naše babičky a dědečkové, žijící na území nově vzniklé Československé republiky, tohle naštěstí řešit nemuseli, nově vzniklá republika převzala totiž hodnotový žebříček mocnářství (až na výjimku pro stařičkého mocnáře, který stejně ještě před koncem své říše umřel), a následné generaci našich rodičů bylo tudíž vštěpováno, že všichni lidé jsou si víceméně rovni a že záleží pouze na nich, jak si zařídí svůj vlastní život. Samozřejmě kromě Židů, Cikánů a (od jisté doby) i Němců, kteří však bohužel činili třetinu obyvatel nově vzniklého státu.

2. světová válka, projevující se u nás hlavně naším nedobrovolným spojením s Velkoněmeckou říší – a následným osvobozením z téhož – dovršila výchovu našich rodičů v tom smyslu, že všichni lidé jsou si víceméně rovni, samozřejmě kromě Židů, Cikánů a Němců.  Situace se výrazně zjednodušila tím, že většiny našich Židů  nás zbavili Němci, zatímco většiny našich Němců jsme se po válce zbavili - naštěstí pro ně podstatně humánnějším způsobem - my sami.

Pak přišel Vítězný únor roku čtyřicátého osmého, nastolení vědeckého učení marxismu-leninismu – a s ním návrat nacionálně socialistické doktríny, že za všechno můžou Židé (v novém slovníku sionisté) a nově i Němci (revanšisté). Místo Cikánů (ve zcela nejnovějším slovníku Romů), kteří svým laxním vztahem k výrobním prostředkům marxistům-leninistům nijak zvlášť nevadili, nastoupili do funkce původců všeho zla Američané (imperialisté), kteří ostatně hráli hlavní roli světového zloducha již za zmíněného protektorátu. A pak samozřejmě všichni ti, kdo se stále ještě pošetile a reakcionářsky domnívali, že záleží pouze na nich – a nikoli na rozhodnutí příslušných stranických orgánů – jak si zařídí svůj vlastní život. Zkrátka a dobře, naše generace se měla na co těšit…

Karel Oktábec|sobota 17. červenec 2010 23:24|karma článku: 12,76|přečteno: 923 x