Lepší svět (2)

„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět.
Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.
A kruh se uzavírá…“
(Karel Čapek)

5. března 1946, necelý rok po skončení 2. světové války, pronesl Winston Churchill v americkém Fultonu proslulý projev, v němž konstatoval, že "...od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy. Pouze Athény - Řecko s jeho nesmrtelnou slávou - mohlo svobodně rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod dohledem Angličanů, Američanů a Francouzů. Polská vláda ovládaná Rusy byla povzbuzena k ohromným a nespravedlivým zásahům vůči Německu. Provádí se masové vyhánění milionů Němců v rozměrech, o nichž se nám ani nesnilo. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, které neodpovídají počtu jejich členů a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie..."

12. března 1947 vyhlásil americký prezident Harry Truman, že USA budou poskytovat finanční, hospodářskou i vojenskou pomoc všem zemím ohroženým diktátory a totalitou. Za ohrožení považoval zejména sovětského vůdce Stalina a sovětský komunismus.

25. února 1948 zvítězili komunisté také v Československu. Došlo k tomu za nadšené podpory nemalé části občanů ČSR, kteří Stalina a sovětský komunismus rozhodně za žádné ohrožení nepovažovali. V Evropě proti sobě opět stanuly dva nepřátelské mocenské bloky - USA se svými spojenci (a s částí Německa) a SSSR se svými spojenci (a s druhou částí Německa). Svět se - potřetí v tomto století - připravoval na válku...

Za situace, kdy nové jaderné zbraně prakticky odstranily rozdíl mezi vítězem a poraženým, muselo  nepoučitelné lidstvo vymyslet k řešení svých vzájemných sporů něco méně kontraproduktivního. Vymyslelo. Přibližně roku 1947 vypukla mezi USA a SSSR takzvaná  "Studená válka", založená na vzájemném zastrašování, s občasným "horkým" nakopnutím soupeře prostřednictvím třetí strany. Prvním z těchto nakopnutí byla "internacionální pomoc", kterou 25. června 1950 poskytl lid Severní Koreje lidu Koreje Jižní. Nu, lid… Spíše hlava a spasitel tohoto lidu soudruh Kim Ir Sen, nazývaný severokorejským tiskem „… váženým a milovaným vůdcem, myslitelem a teoretikem, který dal základní myšlenku revoluci naší éry, velkým revolučním praktikem, který vykonal bezpočtu legendárních zázraků, nesrovnatelným vojevůdcem železné vůle, který vždy vítězí, jakož i něžným otcem svého lidu…“

Kromě obvyklých  "užitečných idiotů" všech zemí podporoval severokorejského agresora samozřejmě i nedávno vzniklý „tábor míru a socialismu“ (tedy SSSR a jeho spojenci) a posléze i komunistická Čína. Na stranu napadené Jižní Koreje se - díky neuvážené absenci sovětského zástupce na zasedání Rady bezpečnosti OSN - překvapivě postavila Organizace spojených národů (tedy zbytek světa). Byla z toho válka, která trvala tři roky a jejíž hlavní tíhu nesli pochopitelně Američané, tito samozvaní ochránci lidstva před revolučními praktiky všeho druhu. Aby odvedli pozornost svého vlastního zbídačelého obyvatelstva od těchto palčivých problémů, ukutečnili američtí plutokraté (jak je svého času trefně nazýval Dr. Goebbels) v tomto roce i první transkontinentální televizní vysílání a zkonstruovali první šachový počítač. Náš Vítězslav Nezval, spravedlivě rozhořčený tímto přívalem imperialistické agresivity, napsal jako odpověď válečným štváčům z Wall Streetu svůj nepřekonatelný Zpěv míru:

„Aby si přes panický strach,
až budou muset žíti skromně,
uvědomili v Bílém domě,
proč lidstvo nedopustí krach,
zpívám zpěv míru.
Zpívám zpěv míru! Volám vás,
volám vás, lidé, k boji za mír,
v němž ční jak nebetyčný Pamir
Sovětský svaz, Sovětský svaz,
zpívám zpěv míru...“

Rokem 1950 vstoupilo dvacáté století do své druhé poloviny a naše lidově demokratická republika kráčela pod moudrým vedením soudruha Klementa Gottwalda (a pod otcovským dohledem soudruha Josefa Vissarionoviče Stalina) ke světlým zítřkům. K 1.lednu 1950 byly u nás nově upraveny příděly potravin, dodávaných v rámci lístkového systému občanům. Děti do šesti let měly měsíčně nárok na 1400 g cukru, 650 g másla, 10 vajec a 100 g cukrovinek, školáci dostávali 1400 g cukru, 1300 g masa, 360 g másla, 14,5 l mléka a 8 vajec, mládež do 20 let měla nárok na 1400 g cukru, 1800 g masa, 480 g slaniny, 160 g másla, 8,7 l mléka a 6 vajec. Dospělí, kteří nebyli zaměstnaní, měli nárok na 1100 g cukru, 1400 g masa, 200 g slaniny, 520 g umělých tuků a 2,9 l mléka. Pracující dostávali 1400 g cukru, 1400 g masa, 280 g slaniny, 560 g umělých tuků, 2,9 l mléka a 4 vejce. Horníci, hutníci a další těžce pracující (a samozřejmě funkcionáři všeho druhu) měli příděly spravedlivě zvýšené. Naproti tomu byly sníženy ceny většiny obuvi, pracích prášků, nafty, benzinu a dalšího zboží a toto zboží bylo napříště k dostání i na volném trhu.

Prohnilý kapitalistický řád, reprezentovaný především americkým imperialismem, západoněmeckým revanšismem a světovým  sionismem neúprosně směřoval ke svému nevyhnutelnému zániku. V boji za svoji záchranu se neštítil ničeho, což umožnilo americkému senátoru Josephu R. McCarthymu zahájit své neblaze proslulé tažení proti Američanům pokrokového (komunistického) smýšlení. V důsledku jeho nepodložených obvinění ztratili mnozí z nich dokonce svá zaměstnání u státní správy...

V rámci oprávněné obrany proti imperialistickým podvratným aktivitám proběhl u nás na přelomu května a června 1950 politický proces s tzv. Direktoriem československého odboje, v jehož čele stála  JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Žaloba vinila obžalované z toho, že z nenávisti k našemu lidově demokratickému režimu připravovali protistátní spiknutí a různé teroristické akce,  vše ve službách špionážních centrál USA, Velké Británie, Francie a Jugoslávie. Čtyři obžalovaní, včetně doktorky Horákové, byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři k doživotnímu vězení a zbývajících pět k vězení od 15 do 20 let...

Karel Oktábec|neděle 18. červenec 2010 09:56|karma článku: 10,83|přečteno: 767 x