Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí (Jonathan Swift)
Lidi jako všichni ostatní...
Svěřila se tu nedávno jedna blogerka, hlásící se ke křesťanské víře, že miluje všechny muslimy. Ve zdůvodnění uvedla mimo jiné, že: „…prozradím vám teď něco, co vás nejspíš zarazí, nebo šokuje, nevím. Muslimové jsou lidi jako všichni ostatní…“
Nevím, zda mě to zarazilo nebo šokovalo (jinou možnost autorka nenabízí), v každém případě mě to přimělo k úvaze o mém vlastním vztahu k lidem jiné víry či přesvědčení. A nakonec i k lidem vůbec. Nikoli poprvé. A nikoli poprvé jsem zjistil, že „milovat“ lidi pouze proto, že patří k té či oné části lidstva (či dokonce milovat lidstvo jako celek), prostě nedokážu. Nejspíš z toho důvodu, že mi není dáno být věřícím křesťanem, jenž jaksi samozřejmě miluje bližního svého jako sebe sama. Takže mám rozhodně blíž ke slovům, jímiž v Sienkiewitzově QUO VADIS oponuje dobře míněné křesťanské agitaci pohan Petronius:
„…mám snad milovat Bithyňany, kteří nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních, Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to. V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří mají buď křivé lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, anebo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necítím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je všechny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu? Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost…“
Milovat lidi jako celek je zkrátka obtížné. I když se povzneseme nad nějaké to vyschlé lýtko či velkou hlavu, většina z nás dovede opravdu milovat jenom pár jedinců. Přičemž nás obvykle vůbec netrápí jejich příslušnost k té či oné náboženské nebo politické víře. V tom si s křesťany rozumíme. Jde-li naproti tomu o lidi všechny, to jest včetně miliard těch, které jsme v životě neviděli a ani neuvidíme, je veškeré porozumění a láska pryč. Mám snad milovat Čingischána, Hitlera, Pol Pota – nebo dokonce řidiče autobusu či tramvaje, který mi škodolibě zavřel dveře před nosem a ujel? Můžu je možná chápat, ale milovat…?
Mnohem snazší bohužel bývá lidi jako celek nenávidět. Z historie známe politická hnutí, která jsou na této kolektivní nenávisti přímo založena. Ať už jde o nenávist národnostní nebo třídní. Správný křesťan s tím problém nemá. Příslušníky těchto hnutí přece byli a jsou rovněž „lidi jako všichni ostatní“. Takže i v jejich případě křesťana zavazuje Lukášovo: „Milujte své nepřátele; dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají; modlete se za ty, kteří s vámi nakládají špatně…“
Závidím těm, kteří to dokážou. Tedy i výše zmíněné autorce, které očividně nečiní potíže milovat nejen všechny muslimy (a ještě mezi nimi šířit křesťanskou víru), ale i – například – všechny nacisty či komunisty. Anebo toho zlomyslného šoféra, za kterého se ještě navíc pomodlí. No není to záviděníhodné, být obdařen(a) takovou schopností?
Karel Oktábec|neděle 5. prosinec 2010 21:00|karma článku: 15,91|přečteno: 1092 x