Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí (Jonathan Swift)
Můj tatínek měl rád svíčkovou...
Jak známo, budování socialismu bylo provázeno mnoha potížemi růstu. Všechny měly samozřejmě své objektivní příčiny, ale můj tatínek měl pro ně vysvětlení jediné. Počínaje problémy veřejné dopravy, která se opakovaně hroutila v důsledku zimy, vedra, sucha i mokra, přes nedostatek většiny zboží denní potřeby v obchodech, po obdivuhodné názorové veletoče vládní propagandy...
„Vidíš, synku,“ říkával pokaždé s chmurnou ironií, jež těžce zraňovala moji citlivou pionýrskou duši, „tak tohle je komunismus!“ Nesmělou námitku, že snad komunisté nemůžou za všechno, vždycky odbyl laciným poukazem na to, že kdo si přivlastní všechna práva, musí s nimi převzít i plnou zodpovědnost za všechno, co výkon těchto práv přináší…
V obdobném duchu mi samozřejmě odpověděl i na otázku, co to je konkurence. Že to je, když dva obchodníci soutěží o to, ke kterému z nich bude chodit nakupovat víc lidí. I mně, tehdy sotva desetiletému školákovi, se tak nějak zdálo logické, že vyhraje ten, který zákazníky přitáhne nižší cenou nebo nějakými službami navíc. A že taková soutěž je výhodná především pro zákazníky. Jenom jsem nechápal, proč tomu tak není i u nás v Československu.
Načež tatínek odvětil, že tomu tak u nás bylo do roku 1948, kdy přišli komunisté, podle něho líní a neschopní obchodovat, ale natolik závistiví, že úspěšným obchodníkům všechno ukradli. Tím samozřejmě veškeré zákazníkům prospěšné soutěžení skončilo. Všechno teď patří komunistům, a jenom blázen by přece soutěžil sám se sebou a lákal nějakými výhodami, když zákazníci musí nakoupit stejně u něho, protože všechny ostatní obchodníky zrušil. Což mělo také svoji logiku. Fundovanější lektoři mi později vysvětlili, že té logice se opravdu říká komunismus, a že to je radostná budoucnost lidstva...
Jak je to s tou budoucností doopravdy, mi naštěstí ukázala moje maminka, která se poctivě vypracovala na vedoucí prodejny ovoce a zeleniny. Socialistický obchod fungoval totiž nikoli na základě nějaké pochybné konkurence, ale na základě známé pohádky o kohoutkovi a slepičce: já dám někomu něco za něco pro někoho jiného, a ten jiný mi za to dá to, co potřebuji já. Hlavní výhoda pracovníků v socialistickém obchodě nespočívala proto v možnosti okrádat zákazníky (byť se tomu mnozí z nich nijak úzkostlivě nevyhýbali), ale spíše v příslušnosti k jakémusi rozvětvenému společenství, jehož členové se navzájem zásobovali nedostatkovými druhy takzvaného podpultového zboží. Maminka do tohoto systému vzájemných úsluh poskytovala nedostatkové banány, pomeranče, ořechy a další zemědělské plodiny z dalekých devizových krajů, a systém jí na oplátku poskytoval lepší cigarety, dámské vložky, knihy, rozličné lahůdky a hlavně maso, neboť jsme byli dosti prožraná rodina. Hovězí na svíčkovou, libové vepřové, telecí ledviny a tak dále.
A tatínek? Nu, taky měl rád svíčkovou. No a co!