Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí (Jonathan Swift)
Ta naše povaha česká…
Po bitvě na Bílé hoře opustilo České království přes třicet tisíc šlechtických a měšťanských rodin, odmítajících přestoupit na katolickou víru. Z nekatolíků zůstali v zemi jen příslušníci selského stavu, kteří odejít nesměli. Přestože většina obyvatel zůstala, pro budoucnost českého národa měla tato první významná emigrační vlna v jeho dějinách závažné důsledky.
„Vždy a všude menšiny vládnou světem.“ napsal francouzský historik Ernest Denis. „Národ zabírá poměrně jen slabou zálohu živlů činných, státníků, spisovatelů, učenců, vůdců duševních a mravních; oni ve chvílích rozhodných se vrhají v před a první bývají zasaženi. Čechy pozbyly náhle svých cvičitelů, vůdců, v nichž se soustředilo volné úsilí předchozích staletí, a v nichž kvasila možnost budoucích pokroků...“
V následujícím 18. století tak tvořili český národ víceméně už jenom nevzdělaní venkované, kteří jinou řeč než češtinu nepoužívali, a pár vzdělaných podivínů, hovořících obvykle lépe německy než česky. Šlechta, která bývala v oněch dávných dobách hlavním nositelem a garantem národní hrdosti, byla z větší části nahrazena cizinci, nebo alespoň cíleně poněmčena. Navzdory tomu český národ nezanikl. Německy vzdělaní podivíni vytvořili pro hovorovou „selskou“ češtinu novou gramatiku, a umožnili tak návrat prakticky již mrtvého jazyka mezi ostatní evropské jazyky. S rozvojem českého školství vznikly postupně nové „živly činné“, které po 1. světové válce využily zhroucení Rakousko-Uherska a roku 1918 dosáhly obnovení samostatné české státnosti…
Skutečnost, že základním výchozím „materiálem“ pro zmrtvýchvstání českého národa byli právě příslušníci selského stavu, násilně obrácení na katolickou víru a zdravě nedůvěřiví k cizácké vrchnosti, se přirozeně odrazila na české národní povaze. Na jejím údajném ateismu, kverulantství, rovnostářství a závistivosti. Ale také na zázračné schopnosti Čechů přežít, ba dokonce přechytračit jakýkoli vládnoucí režim. Nikoli nevýstižně kdysi konstatoval říšský protektor Reinhard Heydrich, že na rozdíl od jiných slovanských národů nelze Čechy (ta „smějící se zvířata“) zlomit, protože jsou „bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká…“
Nevědomky tak definoval základní vlastnost, která v přírodě umožňuje malým a bezmocným úspěšně odolávat silným a mocným – přizpůsobivost. Sedláci, kteří jsou na přírodě existenčně závislí, se možná obejdou bez gramatiky, nikoli však bez schopnosti přizpůsobit se přírodním podmínkám. Důležitá je pro ně úroda jejich polí, méně už národnost či politické přesvědčení vrchnosti, jíž musí část své úrody odvádět. Malé národy, které tuto přizpůsobivost v povaze neměly, nepřežily. Nepřežil ani germánský nadčlověk Heydrich. Ve chvíli, kdy to nejméně čekal, jej zabilo nenadálé zpětné švihnutí českého proutku…
Co se přežívání týče, dařilo se úspěšně našim prarodičům za Rakousko-Uherské monarchie, za „buržoazní“ Československé republiky, za protektorátu Böhmen und Mähren i za několika Československých republik pozdějších. Naši rodiče na tom byli (až na to Rakousko-Uhersko) podobně. Ti i oni o minulosti většinou tvrdili, že pokud člověk dodržoval platné zákony, neměl se čeho bát za jakéhokoli režimu. Dokonce ani za toho protektorátu. Pokud tedy nebyl Žid. Anebo – o pár let později – bankéř, továrník, kulak či „nepracující“ inteligent. Anebo – o dalších pár let později – nedostatečně ohebný stoupenec nesprávné stranické linie. Pokud prostě nebyl příslušníkem oné Denisovy menšiny „živlů činných“ (či jinak nevyhovujících), která nejvíc doplácí na dějinné převraty…
Mnozí považují tuto českou přizpůsobivost za zbabělost. Proč ne. Typický příklad hrdinství to není. To takoví Polabští Slované hrdinsky bojovali s německými šiřiteli křesťanství tak dlouho, až jako svébytný národ přestali existovat. Češi jsou tu pořád. Mluví česky. A mají vlastní stát. Přičemž to zdaleka nebyli oni, kdo vymyslel biblické rčení, že „živý pes je na tom lépe než mrtvý lev…"
Karel Oktábec|sobota 1. leden 2011 19:00|karma článku: 16,75|přečteno: 1287 x