Život je tragédií pro toho, kdo cítí, a komedie pro toho, kdo myslí (Jonathan Swift)
Tatínkovy Monopoly
Můj tatínek nebyl ani politolog, ani ekonom, ani filozof. Jako každý správný rodič však dokázal zjednodušit složité věci tak, že jsme je chápali i my, po poznání bažící potomci. Dalším poznáním se nám některá z tatínkových zjednodušení pochopitelně opět zkomplikovala. Od určitého věku to tak prostě chodí - čím více o něčem víte, tím méně jste schopen vyslovovat o tom zjednodušené soudy. Tedy pokud nejste zrovna v roli poučujícího rodiče. Anebo v roli užitečného idiota té či oné víry. Anebo docela obyčejný idiot...
V některých případech však ani přísun dalších informací nepomohl. Tak například můj tatínek říkával, že politicky není komunismus nic jiného než monoteistické náboženství, podobné katolickému křesťanství. Místo víry v Boha má víru ve Vědu, místo dogmatu o neposkvrněném početí vyznává dogma o pokrokovosti dělnické třídy a vedoucí úloze komunistické strany. Má své věrozvěsty, světce, svaté knihy, ikony, obřady, hodnostáře, církevní instituce (včetně inkvizice) a samozřejmě i kacíře...V průběhu své nedlouhé existence (necelých sto padesát let) si komunismus vyzkoušel i moderní obdobu totalitní vlády nad společností (křesťanství o ni definitivně přišlo po třicetileté válce), papežské schizma (co jiného bylo soupeření Sovětského svazu a Číny?) a náboženských válek všeho druhu. Přičemž se – stejně jako křesťanství – ani o krok nepřiblížil ke svému Království Božímu na zemi, jímž by v jeho případě měla být ona bájná doba, kdy dojde k zázračné proměně lidské podstaty a konečně nebude hloupých, neschopných a lenivých, a kdy se práce ve prospěch společnosti stane pro všechny první životní potřebou a uvědomělou nutností…
Zatímco všechna náboženství, která se pokusila postupovat podle zákonů své věrouky i v ekonomice, se obvykle velmi rychle vrátila k zákonům ekonomickým (snad s výjimkou islámu, jehož ekonomické přežití zajišťuje výprodej nerostných zdrojů), komunismus byl paličatější. A když se jeho věroučné poučky v praxi neosvědčily, nepřizpůsobil poučky, ale pokusil se přizpůsobit praxi. Překrásně to někdy ve třicátých letech vyjádřil sovětský ekonom S. G. Šumilin: „Naším úkolem není ekonomiku studovat, ale změnit. Nejsme vázáni žádnými zákony…“
Podle mého tatínka vytvořil nakonec komunismus uzavřenou společnost, která se podobala hře zvané Monopoly. Účastníci této hry mezi sebou uzavírají obchody, vydělávají nebo prodělávají herní peníze, a když je to přestane bavit, strčí hru do šuplete a jdou spát. Účastníci hry zvané Komunismus to udělat nemohli. Oni hru nehráli, oni ji žili. Také vydělávali a prodělávali peníze, jenomže ty peníze platily pouze v jejich hře, na herním plánu ohraničeném zadrátovanými hranicemi tábora míru a socialismu. Teoreticky si jich mohli natisknout libovolné množství, ale nikde jinde si za ně nic nekoupili – i kdyby někam jinam směli jít. Hráč Monopolů také nemůže vzít své pestře potištěné papírky a jít je utratit do nejbližšího reálného obchodu. Na to má opravdové peníze, které samozřejmě existovaly i v komunismu. Říkalo se jim valuty, jenomže je neměl každý. A kdo je měl, směl je utrácet pouze ve speciálních obchodech, které se nazývaly Tuzex.
Historie světové socialistické soustavy prokázala, že takovýto uzavřený systém může nějaký čas fungovat. Alespoň tak dlouho, dokud hráčům vystačí skutečné peníze, které po vítězné revoluci či volbách odebrali svým předchůdcům. Když jim tyto "zespolečenštěné" prostředky dojdou, začnou si půjčovat od svých kapitalistických nepřátel. A když přestane fungovat i to, musí hry zanechat. Přestože se jim – zejména těm vyhrávajícím – líbí sebevíc. A přesně tak skončil komunismus, respektive jeho první, socialistická fáze (do druhé nikdy nedošel). Zdánlivě bylo všechno v pořádku – Svaté knihy nikdo nečetl, přesto platily stále, obřady nikdo nebral vážně, ale díky inkvizici se jich ukázněně zúčastňoval, církevní instituce fungovaly, neboť každá správná církevní instituce může fungovat nejen bez víry, ale i bez věřících. Pouze došly opravdové peníze na financování toho všeho...
V Sovětském svazu k tomu poprvé došlo již začátkem dvacátých let 20. století. Apoštol Lenin to vyřešil svou proslulou „Novou ekonomickou politikou“ (NEP), čili částečným návratem k zavrženému kapitalistickému pohanství. Sotva se hráči, zejména ti z oblasti zemědělství, díky tomu jakžtakž zásobili reálným oběživem, bylo opět co zespolečenšťovat. Leninův nástupce Stalin jich proto pár milionů zlikvidoval, systém znovu uzavřel a hra pokračovala. Až ke Gorbačovovi, kterému se to nakonec všechno vymklo z rukou - a bylo po komunismu...
U nás došlo k prvnímu nedostatku reálných prostředků v šedesátých létech 20. století. Československou společností té doby se začal šířit spotřební způsob života, o čtyřicet let později odsuzovaný nepoučitelnými socialistickými intelektuály a nevědomými pubertálními antiglobalisty jako "konzumní společnost". Lidé se zkrátka chtěli mít dobře. Ekologie ještě neexistovala (ostatně stejně jako politologie), a tak elektřinu, televizi, ledničku, koupelnu a automobil nepovažovali za zbytečný a zhoubný přepych. Už proto, že pro většinu z nich to tehdy skutečně přepych byl...
Staří komunističtí apoštolové, kteří si po Vítězném únoru přivlastnili úplně všechno, od výrobních prostředků přes kulturní památky až po školství všeho druhu, najednou zjistili, že jim k financování toho všeho jejich barevné papírky jaksi nestačí. Co s tím? Zopakovat Leninův odskok ke kapitalismu si netroufli, neboť "Quod licet Jovi, non licet bovi" čili co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Takže – byť s jistým mrazením v zádech – vsadili na apoštoly mladší, socialistickými semináři dostatečně proškolené a svaté knihy znající.
Mladí zpočátku nezklamali. Ze všeho nejdřív směle prohlásili, že dosavadní pravidla jsou naprosto správná, že však dosavadní hráči správně nepochopili jejich smysl. A že někteří z nich dokonce švindlovali! Což je třeba změnit. Nejlépe tím, že se stávající socialistické totalitě nasadí lidská tvář. Háček byl v tom, kde vzít fungující ekonomiku, která by to všechno zaplatila. Hra je hra, ale realita je realita. Na tom nic nezmění ani lidská tvář. Proto se odvážnější z nich nechali slyšet, že kdyby se vzalo kus kapitalismu a kus socialismu… Vymysleli prostě novou hru, kterou nazvali Socialismus s lidskou tváří. Hru, která byla pokusem sloučit politickou demokracii a tržní hospodářství s pravověrným dogmatem o diktatuře proletariátu. Hru, kterou rázně ukončily až příliš skutečné bratrské tanky, a po níž následovala tzv. normalizace, jejíž neoficiální heslo: "Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít", se současníkům vrylo do myslí tak důkladně, že s tím mnozí z nich mají potíže i dnes, kdy jsou obehrané komunistické Monopoly už přes dvacet let konečně v tom šupleti...
Karel Oktábec|středa 25. srpen 2010 14:05|karma článku: 18,29|přečteno: 1187 x